Srdce bojovnice II - 6. kapitola

Chvilku jsem na Nimloth jenom tiše zírala a nemohla uvěřit tomu, co mi právě řekla.
„Chceš tím říct, že tu... vůbec nikoho neměl?“ vypravila jsem ze sebe nevěřícně.
„Pokud je mi známo tak ne. Většinu svého času trávil s lordem Elrondem a nebo s Lindirem, svým přítelem. Ale můžu se samozřejmě mýlit. Každopádně veřejně tu s nikým nelaškoval.“ Útrpně si povzdechla. „Co jen to s těmi válečníky je? Copak už ani nedokážou ocenit ženskou krásu?“
„Ale to přece není možné... Slyšela jsem něco docela jiného! Že tu zanechal dost zlomených srdcí!“
Nimloth pokrčila rameny. „Spíše dosti zklamaných ellith. Nevím o tom, že by některé nasliboval něco, co by pak odmítl splnit. Prostě se choval, jako kdyby neexistovaly. A to žádnou elleth nepotěší.“
Znepokojeně jsem se kousla do spodního rtu. Protože čím déle jsem Nimlothinu štěbetání naslouchala, tím více jsem se utvrzovala v přesvědčení, že jsem Thranduilovi křivdila. Až dosud jsem se domnívala, že si dal s tím mým sváděním načas jen proto, aby mne potrápil. Ale nyní jsem to začínala vidět v docela jiném světle. Možná to byl on, kdo potřeboval více času... Když jsem si vzpomněla na to naše poslední setkání u cvičiště, chtělo se mi brečet. Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že jsem pro něho vůbec nic neznamenala, jenže tak docela se mi to nepovedlo.
Zatímco jsem se utápěla v přívalu viny a sebelítosti, Glorfindelovi se podařilo jednoho z vojáků srazit pádnou ranou k zemi a ten za lehkého kulhání raději spěšně opustil arénu, provázen nepříliš lichotivým pokřikem. Já se mu však vůbec nedivila, neboť byl už natolik zemdlen, že ruka, ve které svíral svůj meč, se mu zcela viditelně chvěla. Hádala jsem, že odrážet Glorfindelovy údery není zrovna žádný med.
„Je tu někdo další, kdo by těmto chrabrým hochům pomohl? A nebo je snad ponecháte jejich osudu?!“ vykřikl zlatovlasý kapitán k přihlížejícímu davu v jasné výzvě.
Dva zbývající vojáci využili krátkého přerušení boje k tomu, aby se pokusili popadnout dech. Jeden si dokonce opřel meč o zem. Bylo patrné, že jsou oba na pokraji svých sil. A jak se zdálo, tak nikdo nepospíchal, aby se k nim přidal.
„Nikdo?!“ pronesl kapitán téměř opovržlivě. „Před chvílí jste je tak povzbuzovali a nyní už se vaší přízni netěší?! Jak smutné!“
Několik ellith se pobaveně zasmálo, očividně se jim líbilo, jak přítomné ellyn ponižuje. Mlčky vyzýval jednoho za druhým, ale žádný z nich jeho pohled neopětoval. I mně připadalo směšné, jak se dívají kamkoli jinam než na svého velitele. Dokud se naše oči nestřetly... Jako hypnotizovaná jsem zírala do těch modravých hlubin, náhle jsem měla pocit, jako kdybychom tu stáli jen my dva a čas se docela zastavil. Než se jeho rty zvlnily v náznaku úsměvu.
„Jen se k nám přidej, pokud si troufáš!“ pronesl mírně a mně se rozbušilo srdce jako splašené.
Letmo jsem se podívala kolem sebe, jestli jeho slova nebyla náhodou určena pro někoho jiného, a ke svému úleku jsem zjistila, že se všichni dívají přímo na mě. Dívají se a čekají, jak se zachovám... Stejně jako na mě dosud upřeně hleděl Glorfindel.
„Ale kapitáne, vždyť je to dívka! Nemůžete s ní přece bojovat!“ namítl ten voják v aréně, co se div nepodpíral svým vlastním mečem.
Spíše mu ale vadilo, že by měl bojovat po mém boku, než cokoliv jiného. Kupodivu jsem mu to v tomhle případě ani moc nezazlívala, protože pouhý pohled na kapitána mě naplňoval jakousi dosud nepoznanou úctou a bázní. Jeho jenom po lopatky dlouhé plavé vlasy připomínaly hřívu nějakého divokého zvířete a já si nebyla jistá, jestli se k němu chci vůbec přiblížit.
„Možná je to dívka, však v uniformě, a proto s ní budu nakládat jako s vojákem!“ odvětil Glorfindel rázně a znovu se obrátil ke mně. „Nu, co mi odpovíš?! A nebo se tu promenáduješ takto oděná, jen abys na sebe upozornila?!“ hodil po mně uštěpačnou poznámkou.
V duchu jsem zaklela, že jsem kdy dostala tak hloupý nápad se sem cpát a raději jsem nevyčkala, až tahle kratochvíle skončí. Jenže stejně jsem měla pocit, že bych se podobné konfrontaci nevyhnula na dlouho. A tak jsem se zhluboka nadechla a prolezla mezi břevny do arény.