Srdce bojovnice II - 11. kapitola

Krátce jsem zaváhala, ale stále jsem se dívala kapitánovi zpříma do očí. Nechtěla jsem, aby z řeči mého těla poznal, že mě svou otázkou přivedl do rozpaků. A že se mu chystám lhát...
Jistě, uzavřela jsem s ním sice dohodu, ale ani ta ho přece neopravňovala k tomu, aby se šťoural v mém soukromí! Nejsem z těch, co detaily svého milostného života vykládají na potkání! To už bych mu snad i raději pověděla o Daeronovi, než abych přiznala, jak moc pro mne princ znamenal! Neboť okamžiky, které jsem s ním strávila, pro mě byly neuvěřitelně cenné… a tak křehké, že jsem se obávala, že by se mohly rozplynout, kdybych o nich byť jen špitla.
„Byla jsem princovým vojákem a dál nemám, co bych k tomu dodala,“ odvětila jsem neochvějně.
„Skutečně?“ Glorfindel si mě přeměřoval zkoumavým pohledem.
„Skutečně!“ přisvědčila jsem a hlavou mi problesklo těch několik nádherných chvil, které jsem s Thranduilem prožila. Jak bych o něčem takovém mohla hovořit? Vždyť bych ty mně tolik drahé vzpomínky nenávratně poškodila, kdybych je s někým sdílela...
„Byl bych raději, kdybys mi řekla, že mi do toho nic není, než mi lhala,“ pronesl kapitán lehce vyčítavě.
„A Vy byste to ode mne přijal?“ opáčila jsem nedůvěřivě.
„Ovšem!“
„Pak vězte, že Vám do toho zhola nic není!“ vyhověla jsem mu a se zadostiučiněním zaznamenala, jak mu lehce poklesla čelist.
„Jak si přeješ. Pak se ovšem obávám, že tím naše dohoda padá!“ sdělil mi odměřeně, jakmile překonal své ohromení nad mým zajisté neobvyklým chováním.
„Jak si přejete... pane!“
Chvíli jsme na sebe mlčky zírali, než nakonec Glorfindel jako první uhnul pohledem a zadíval se kamsi do dáli.
„Ostatně na tom ani nesejde. To, že jsi tu, je pro mne dostatečným důkazem, že se Thranduil přes tu událost dosud nepřenesl. Škoda,“ prohodil spíše sám pro sebe.
Nereagovala jsem, neboť mi připadalo, že se akorát pokouší polechtat mou zvědavost. A zvědavá jsem opravdu byla, jenom se mi nezamlouvala cena, kterou za svou sdílnost požadoval. Zdálo se však, že on už prince docela pustil z hlavy, a opět se soustředí výhradně na to, zda bych pro jeho jednotku mohla být přínosem. Tedy přinejmenším pokud jsem tak mohla soudit dle jeho slov.
„Dobrá... teď se podíváme na tu tvou lukostřelbu...“ oznámil mi s nádechem skepse. „Hleď se vytáhnout, protože tohle je pravděpodobně tvoje poslední příležitost, jak na mne zapůsobit. Při boji nablízko jsi připomínala spíše vyděšeného zajíce a tvá poslušnost a chování vůbec též značně pokulhávají. Možná, že ti to Thranduil trpěl, ovšem já si nehodlám nechat rozvracet morálku mužstva, rozumíš? Dokaž mi, že stojíš za případné potíže a nebo raději pokorně přijmi Saerosovu nabídku,“ poučil mne chladně a vyzývavě si mě přitom přeměřoval, zjevně předem přesvědčený, že neuspěji.
Působil natolik sebejistě, že to ve mně vyvolalo vážné pochybnosti o mých schopnostech. Což bylo nejspíš přesně to, čeho chtěl svým malým proslovem docílit. V duchu jsem zaklela. Copak tohle nikdy neskončí? To budu muset neustále někomu něco dokazovat? Proč jsem jenom princi podlehla? Mohla jsem zůstat v Eryn Galen a konečně plnit i nějakou jinou službu než jen hlídat hranice. Což byla činnost, která, jak se zdálo, mi ani nebude pod Glorfindelovým vedením povolena. Zmocnily se mě dosud potlačované obavy, co si počnu, pokud selžu. Skončím snad někde v kuchyni?
Zatímco mi hlavou vířily ty nejčernější představy o mé budoucnosti, sevřela jsem pevněji svůj luk a odhodlaně se zadívala na kapitána.
„Já jsem připravena... Kam mám střílet?“ otázala jsem se a napjatě čekala, co si na mě vymyslí. Protože jedno bylo naprosto jasné... že mi to ulehčovat nebude.
Když mlčky ukázal na břevno na protější straně ohrady, jenom jsem ztěžka polkla. Pastvina, která se předtím jevila jako poměrně malá, nyní ve světle tohoto úkolu nabrala nebývalých rozměrů a mě na okamžik napadlo, jestli právě odsud nečerpal princ inspiraci pro můj úkol. Protože vzdálenost, kterou mi imladriský kapitán vyměřil, byla dokonce ještě o pár stop větší než ta, kterou jsem musela překonat v Eryn Galen!