Srdce bojovnice II - 13. kapitola

Procházela jsem se po rozlehlých imladriských zahradách, jejichž krása by za jiných okolností ohromila dokonce i mne, ale nyní jsem ji vnímala pouze matně. Myslí jsem totiž byla u Thranduila a Glorfindela, dvou plavovlasých modrookých kapitánů.
V něčem si ti dva byli až neuvěřitelně podobní a možná právě proto jsem si o to bolestněji uvědomovala, v čem se naopak diametrálně liší. Neboť dávku pochopení a nadhledu, které princi nebyly nijak cizí, někdejší gondolinský kapitán naprosto postrádal. Ten odsuzující pohled, jenž na mě vrhnul, když hovořil o mých jizvách, se mi vryl snad navždy do paměti.
Zamumlala jsem něco ve smyslu, že jsem ty rány utržila v boji, a proklínala ho za jeho všímavost. Kdo mohl tušit, že zatímco se tam tak zdánlivě znuděně opíral o ohradu, stihnul více než důkladně prozkoumat zápěstí mé natažené ruky. Bylo nicméně patrné, že mé vysvětlení ho ani v nejmenším nepřesvědčilo, a se slovy, že se uvidíme u oběda, mě bez dalších průtahů propustil.
Nepokoušela jsem své štěstí tím, že bych se ho snažila přemluvit, aby mi dal ještě jednu šanci, a raději jsem se odtamtud klidila. Měla jsem totiž dojem, že bych ho o svých schopnostech nepřesvědčila, ani kdybych skolila pět Balrogů jedním šípem. Zřejmě byl z Gondolinu zvyklý na mnohem lepší výkony, ostatně podle toho, co jsem předtím viděla v aréně, jsem nebyla zdaleka jediná, kdo měl poněkud potíže splnit jeho přehnaná očekávání.
Ale zvláštní bylo to, že čím déle jsem o tom všem přemítala, tím méně mě mrzelo, že jsem jeho zkouškou neprošla. Protože se mezitím něco změnilo. Já se změnila. Už jsem nepovažovala vojenskou službu za jediný smysl svého života... za jeho naprosté naplnění. Ne po tom, co jsem prožila s Thranduilem. Zrovna teď bych dala cokoliv, kdybych mohla být u něho... v jeho náruči...
V očích mě i přes můj odpor zaštípaly zrádné slzy a já je zuřivým mrkáním zahnala. Tedy až na těch pár, jež se mi tvrdošíjně rozběhly po tváři. Chvatně jsem je setřela a raději jsem zamířila tam, kam pokaždé, když mě něco trápilo. Do stájí za Celebrem. Jenže ani jeho náklonnost nemohla dnes rozehnat můj stesk.
S povzdechem jsem se zase vrátila do zahrad, kde jsem pokračovala ve svém bezcílném bloumání. Snažila jsem sice přesvědčit sama sebe, že bych měla raději procvičovat lukostřelbu, abych byla pro všechny případy připravená, ale nějak jsem se k tomu nedokázala přimět. Co na tom záleží, jestli se dostanu do armády či nikoliv? Thranduila mi to stejně nevrátí!
Jediné, co jsem nyní měla nutkání udělat, bylo vyhoupnout se na Celebrův hřbet a vyrazit zpátky do Eryn Galen, jak nejrychleji by to jen šlo. Na okamžik jsem přimhouřila oči a představila si, že už projíždím branami paláce...
Princ by zrovna náhodou přecházel nádvoří, když v tom by mne spatřil. Zastavil by se a se směsicí radosti a nenávisti by sledoval, jak sesedám. Mlčel by.
*Vrátila jsem se...* oznámila bych mu naprosto zbytečně tu dosti zřejmou skutečnost. Jenže jeho upřený pohled by mne uváděl natolik do rozpaků, že bych potřebovala něco říct.
*A co tu chceš?* zeptal by se chladně.
*Tebe...* přiznala bych a stydlivě sklopila hlavu.
Trpké zasmání. *To sis měla rozmyslet, než jsi odsud zmizela! Proč se domníváš, že mám o tebe ještě zájem?!*
*Nevím... pouze jsem doufala, že ano. Nechtěla jsem ti svým odjezdem způsobit bolest... jenom jsem si potřebovala utříbit své myšlenky...*
*Mohla jsi mi to přinejmenším říct!*
*Bála jsem se, že bys mě nepustil...*
*A v tom bys měla zatraceně pravdu!* odvětil by prudce. Za jeho hněvem by ale bylo patrné, jak moc ho můj čin zranil.
*Takže...?* Plaše bych k němu vzhlédla.
*Takže co?!*
*Mám raději zase odjet?* navrhla bych váhavě, ač by to bylo rozhodně to poslední, co bych v tu chvíli chtěla.
*To ať tě ani nenapadne!* zavrčel by a nepříliš šetrně by si mne přehodil přes rameno. *Znovu tě utéct nenechám!*
Nato by se rázným krokem vydal do svých komnat, kde by mne pomalu postavil na zem, a kopnutím by za námi zavřel dveře.
*Nevěřila jsi snad, že z toho vyvázneš tak lehce, že ne?* prohodil by výhružným tónem a já bych se mimoděk zachvěla.
*Prosím Vás o shovívavost, pane...* vypravila bych ze sebe naoko úzkostlivě.
*Prosíš? Prosit teprve budeš, než s tebou skončím! Ale rozhodně ne o shovívavost...*
S tímto by mne uchvátil do své náruče a...
„Riel!“