Zakázané ovoce

Je sobota, pozdní večer. Konečně si mohu na služebním pokoji ulevit po celotýdenní šichtě s dlouhými operacemi a dvěma náročnými nočními službami. Snad ku mně bude ta dnešní wíkendová milosrdnější?

Náhlý telefonát mě uvádí do tvrdé skutečnosti: „Vezou nám těhotnou v křečích!“ Přestože jsem nadmíru unaven, znamená to pro mě poplach neboť to je smrtelně nebezpečná komplikace pro rodičku i její novorozeně! Okamžitě se mi před očima samovolně otáčejí stránky učebnic a poznámek o eklampsii z nedávné II. atestace. Tím jsem na můj nastávající problém mimořádně připraven teoreticky a měl bych jej tedy zvládnout i prakticky.
V zápětí přijímáme vysoce těhotnou, v masivních křečích se zmítající bezvědomou prvorodičku. „Zavolat příslužbu, svolat operační pohotovost a nachystat krev “, vyžaduji naléhavě.

Mezitím aplikuji utlumující léky proti křečím a vysokému krevnímu tlaku. Přístroj, který registruje plodové ozvy, mi signalizuje, že plod potřebuje nutně kyslík. Nejvyšší čas, aby vše běželo co nejrychleji!

Zakrátko nato opatrně vybavím baculatého chlapečka z příčného děložního řezu. Přitom se mi děloha naprosto nečekaně trhá kamsi dolů za močový měchýř, kam vůbec není vidět. Je to k zoufání! Z přetržených cév odtud vystřikují krevní fontánky, které sotva stačím podchytit klíštkami nebo aspoň stlačit horkými osuškami.
Něco takového se mi ještě nikdy nestalo! Přitom mě únavou svírají jakési neviditelné kleště, které ochrnují nejen moje myšlení, ale i ruce.

Velmi hezká mladá kolegyně, která mi asistuje, je sama ještě nezkušená, ale snad právě proto jsem rád, že mám teď aspoň ji vedle sebe. Vyzařuje z ní něco klidného, poněvadž si dosud asi vůbec neuvědomuje další možné komplikace, riskantní nejen pro pacientku, ale i pro nás všechny okolo operačního stolu.

Především mě neruší a nerozptyluje tím, že by mi radila jak se mám rozhodnout, když teď velmi nutně postrádám někoho zkušenějšího. Přitom jsem tak unaven z posledních dnů, že se usilovně musím bránit vteřinovému spánku.

Zřejmě si toho taky všimla, protože mi z nenadání důrazně stiskne ruku, hledíc mi hluboko do očí. Chce mi asi naznačit, abych se vzchopil? Aby celé naše dosud nezdařené úsilí nedopadlo pro pacientku špatně!? K tomu nesmí dojít, sugeruji sám sobě.

Poněvadž všechno, co začíná, musí i jednou skončit, stalo se stejně tak i s naší operací. Jako zázrakem se mi podařilo nejen zastavit krvácení, ale i pečlivě sešít děložní trhlinu. Léčebnými infuzemi jsme přes noc zbavili pacientku křečí, snížili jí krevní tlak a přivedli znovu k vědomí. Moje asistující partnerka se přitom kupodivu prokázala být šikovnou pomocnicí. Ráno jsme si všichni oddechli, když se nám rodička svěřila, že se cítí dobře.

Na oslavu našeho společného úspěchu jsem tedy pozval -mně dosud jen povrchně známou- kolegyni na večeři do zámecké restaurace. Přišla na minutu přesně. Sportovně oblečená, modrooká, asi tak pětadvacetiletá, štíhlá a usměvavá blondýna. Uvědomil jsem si, že ji vlastné vůbec blíže neznám, i když u nás byla už několik týdnů. Náš primář ji totiž během té krátké doby zatím více určoval k normálním porodům a malým výkonům než k větším operativním zákrokům. Jako zástupce šéfa jsem s ní společnou noční službu, až na tu dramatickou poslední, taky dosud neměl.

„Děkuji za pozvání“, a stisk její ruky mně připomíná, jak mi u operace chtěla nenápadně dodat odvahu, abych překonal svou únavu.

„Jsem rád, že jste přišla“, plně přitom pociťuji, jak je nyní bez lékařského pláště obzvlášť žensky půvabná. „Dnes nás čeká jiný stůl než ten operační a doufám, že při něm nebudete muset zasáhnout, abych neusnul“, dodávám mírně žertovně.

„To určitě“, pokývne hlavou a usmívá se. „Ale ta nešťastná trhlina!? Obdivovala jsem s jakým klidem jste zvládl, co jsem si vůbec nedovedla představit, jak to asi skončí. Bylo mi z toho všeho moc úzko, pane asistente!“ znovu mně zírá obdivně do očí a ještě teď jakoby nevěřícně pokyvuje hlavou. Její uznání mě přivádí do rozpaků a nevím, co jí mám odpovědět.

Mezi jídlem a při lahodném pálavském vínku jsme se pak docela kamarádsky sblížili, odhalujíce si navzájem svoje nitro od dětsví až do příchodu na fakultu, včetně prvních ztroskotaných studentských lásek. Než jsme se rozešli, navrhl jsem jí: „Jsem sice o deset let starší než Vy, ale i tak si myslím, že bychom si mohli tykat. Já jsem René.“ Helena velmi ráda souhlasila a tak jsme si sklenkou pálavského na to i připili a jak se patří a sluší objali a políbíli.

To, že mi byla náhle tělesně tak blízko, jakož i to, že je bez jakýchkoliv závazků, mě tak trochu vychýlilo z psychické rovnováhy, což mě samotného udivilo. Vůně jejího těla, jemné pohyby a chování, jiskrný výraz očí při setkání našich pohledů, mě však začly upozorňovat, že se pohybuji na ledě, na kterém bych mohl i nebezpečně uklouznout, ne-li propadnout. Do krátkodobé aféry jsem se nechtěl dostat, i když by to bylo velmi snadné. Bránily mi v tom moje naprosto bezproblémové rodinné poměry.

Bylo už krátce před půlnocí, když ji po příjemně prožitém večeru doprovázím k jejímu bytu. „Ten večer se mi moc líbil! Uvidíme se znovu ještě někdy mimo nemocnici, René?“ optá se mě náhle a vím předem, co chce ode mě slyšet. Striktně jí odmítnout se mi příčí, i když v následujících dnech nechci vzhledem k mé intaktní rodině v dalším sbližování pokračovat.

„Časem vše uzraje, Helenko. Dejme se překvapit“, odpovídám jí proto neurčitě a okamžitě si uvědomuji, že jsem asi nesplnil její představy do budoucna, pokud si nějaké během večera vytvořila. Čili jsme se oba dva rozloučili tak trochu rozladěně.

Ještě pár dní jsem cítil určitý jemný "tlak" kolegyně na pokračování a prohlubování našeho "kamarádství", občas jsem cítil i tázavé pohledy kolegů a sestřiček při vizitě na oddělení, ale přestál jsem to. Bylo vidět, že kolegyni to mrzí, ale moje manželství bylo pevné a za žádnou cenu bych se své rodiny nevzdal. Byla to taková moje jistota.

Já sám jsem ale i tak nenápadně vyhledával její blízkost. Nebyl to však z mé strany vztah milostný, ale jen pocit radosti, když jsem byl v její přítomnosti. Byli jsme častěji spolu při porodech a více jsem se zajímal o její odbornou erudici. Aby náš vzájemný poměr časem neskončil ve vyloženě fyzickém sblížení, tam jsem se samozřejmě nechtěl dostat. Pro mne bylo přitažlivé pouze toto tajemno a neurčito do budoucnosti. Teď vím, že vše co kdy mezi námi bylo, skončilo zavčas a správně.

Po létech jsme s Helenkou stále kamarádi, oba ve svých ordinacích a s klidným rodinným životem, i když její manželství se příliš nepovedlo. Když se příležitostně sejdeme na večerním semináři, často si připomínáme, co tehdy mezi námi přeskočilo, když jsme zachraňovali dva těžce ohrožené životy.