Slečna Daisy

...
Před pár lety - bylo to v době, kdy jsem první měsíce pracoval ve výrobně Lega v obrovské výrobní hale na kraji našeho maloměsta - jsem poznal svou tehdejší holku. Táhnul jsem zrovna další ranní dvanáctku, když mne přišla v šest večer vystřídat. Viděl jsem ji tehdy prvně a líbila se mi. Malá štíhlá bruneta s obrovskýma očima, tenkými rty a krásným úsměvem. Když si to tak vezmu, nikdy jsem snad žádný jiný typ holky neměl. Říkal jsem si: Do háje, co dělá taková ženská tady? Mezi námi, obyčejnými smrtelníky? Byla to jedna z těch spousty náhod, které se lidem stávají denně a které chtě nechtě ovlivní jejich život do jiné míry, než jak si ho v tu chvíli představovali a plánovali. Mně to však samozřejmě vůbec nevadilo.
Jmenovala se Eva a studovala první ročník na vysoké škole. Tuším, že cestovní ruch nebo něco podobného. Ve výrobně Lega si jen občas brigádně přivydělávala. Její rodiče, ač těžce dřeli, neměli peněz zabyt.
Párkrát jsme se poté potkali i na stejné směně a prohodili spolu slovo, pomluvili vedení, práci, život… nebylo těžké najít společné téma. V určitých situacích přemýšlela a chovala se jako chlap, což pomáhalo naší komunikaci. Jak už jsem kdysi říkal, s ženskými jsem to vážně nikdy neuměl, i když to někomu může připadat přesně naopak.
Jednou po noční směně jsem ji pozval na pivo. Její spoj domů jel až za hodinu. Souhlasila. Od té doby jsme se začali vídávat i mimo pracovní dobu, což pro mne bylo příjemné oživení a zpestření stagnujícího přežívání.

Eva žila v okresním městě, asi pětadvacet minut cesty od mého bydliště. Často mě navštěvovala, já ji však nikdy. Bydlela s rodiči, a to byla jedna z věcí, které jsem se vždycky vyhýbal jako čert kříži. Nikdy jsem o seznamování se s mámou a tátou jakékoliv mé přítelkyně nestál. Důvodů jsem měl spoustu a po případném seznámení se s rodiči by tyto důvody jistě začali sdílet i oni. Myslím, že nikdy nebudu dobrá partie pro rodinný život.
Čas od času se mi poštěstilo dostat v práci delší volno. Bylo pro mne malou odměnou. Užívat si tři čtyři dny v kuse odpočinku mému tělu a hlavně hlavě přišlo opravdu vhod.
„Zlatí, copak děláš?“ volala mi Eva právě ve chvíli, kdy jsem si odpíchnul odchod z ranní směny.
„Mám do neděle klid od práce, budu odpočívat.“
„Opravdu? Celé čtyři dny? Konečně! Můžu se stavit, prosím? Alespoň do pátku nebo soboty.“
„Ale jo…“ vzdychl jsem.
Přišel jsem domů, napustil si horkou vanu a opatrně do ní vlezl. Zavřel jsem oči a zaposlouchal se do šplouchání miniaturních vln na rozpohybované hladině, narážejících do mého hrudníku. Usnul jsem. Spát ve vaně je o hubu, zvlášť při únavě, kterou jsem dlouhodobě pociťoval. Měl bych si na to dávat větší pozor. Probudil mne až zvonek u dveří, který ohlásil příchod Evy. Zvonila dlouho, než mne probudila.
„Do prdele,“ lekl jsem se a vyskočil z vany.
„Ahoj, zlatí,“ zavýskala radostně, když jsem jí otevřel jen s ručníkem omotaným okolo pasu, a dlouze mne políbila. V náruči držela malé černé štěně.
„Co je, sakra, tohle?“
„Líbí se ti? Včera jsem si ho přinesla z útulku. Tedy… ji… je to slečna – Daisy. Dvouměsíční kříženec bostonského teriéra. Pověz, že je krásná, viď? No tááák, řekni přece něco.“
Dlouho jsem si to štěně měřil pohledem. Vypadalo vážně hezky. Taková prťavá kulička s dlouhým ocáskem. Ale proč ji tahala ke mně do bytu?
„Hm… a to tu bude nocovat s námi?“
„Snad ti to nevadí. Chci jen, aby si na mne zvykla. Pro začátek ji musím mít pořád na očích. A nemohla jsem ji přece nechat doma. Byla by tam sama a naši už tak mají svých starostí dost. Granule jsem přivezla s sebou… Chtěla jsem ti udělat radost a překvapit tě.“
„Tím pytlem granulí?“
Zasmála se. „Ne, blázne, naším pejskem!“
„Naším?“ Protočil jsem oči v sloup. Jakmile si ženská pořídí psa, kočku, morče či jiné zvíře, které poté považuje za „Naše malé miminko“, nastává okamžitý problém spojený s nepříjemnými myšlenkami na možné plánování rodičovství.
„Já mám snad svých starostí taky dost, nemyslíš? Po třech týdnech mám konečně pár dnů volna. Nechci je prožít tím způsobem, že budu lítat za tvým psem a uklízet po něm chcanky a hovna. Ten nápad, že tu bude s námi, se mi vůbec, ale vůbec nelíbí. Co když se mi v noci, až si náhodou svléknu trenýrky“ - Eva se na mne dlouze zadívala svýma nádhernýma hnědýma očima a potěšeně se pousmála - „zakousne do koulí?“
„Aspoň bys už poté konečně vyzpíval vysoké cé, lásko.“
Ženským se nesmí odporovat. A já byl v tomto po tátovi
„Dělej si co chceš“ byla jeho hodně používaná fráze.
„Ale do postele mi ten pes nepůjde!“
Našel jsem starou deku, kterou jsem štěněti položil vedle své postele. Zvědavě se na mě dívalo. Vypadalo opravdu roztomile. Ale to jsem prý vypadal i já, než se ze mne vyklubal takový hajzl. Jen aby to psisko nedopadlo stejně, determinace prostředím působí rychle a vražedně.

Zašel jsem si do lednice pro pivo. Eva se zatím sprchovala. Častokrát nechávala pootevřené dveře do koupelny – snad jako skryté znamení, abych se k ní připojil, což jsem však nikdy neudělal - a já poslouchal, jak si zpívá. Uměla to. Nikdy jsem se k ní nepřidával, když mne o to v legraci prosila. Na duety já nebyl. Stal se ze mne typický sólista. Když už jsem musel ve svém životě cokoliv podělat, vždy jsem v tom chtěl být jako jednotlivec. Sex a pití však byly jednou z mála světlých a příjemných výjimek, u kterých jsem se svého sólování bez sebemenších protestů vzdal.
„Tak na tebe, hovádko…“ pokynul jsem lahví směrem k psovi a dal si pořádný hlt. Štěně ulehlo na deku, odfrklo si a usnulo.
Čtvrteční odpoledne uběhlo rychle. Eva vyšla ze sprchy a její vůně se roznesla po celém bytě. Těch několik čtverečních metrů dostalo nový rozměr. Co to používá za mýdlo, za šampon? Vždyť je to neuvěřitelný halucinogen! Vůně jejího těla plnila všechny mé dutiny, vsakovala se mi do kůže a protékala všemi žílami. Chtěl jsem ji sníst. Zakousnout se jí do krku a vysát všechnu její chuť a sladkost jako pravý kanibal. Důvod, proč mít ženskou, asi vážně existuje i pro takového šílence, jako jsem já…
Přilehla za mnou do postele.
V televizi nic zajímavého nedávali, i tak jsem ji nechal zapnutou. Zvyk z dob, kdy jsem býval často sám v prázdném bytě a ticho působilo až příliš depresivně. Nikdy jsem nevnímal obraz, ale byl jsem rád za ozvěny zvuků a hlasů linoucích se z přijímače, které mi jako jediné dělávaly společnost. Sedával jsem na záchodě, koupal se, umýval nádobí, nebo jen ležel v posteli na břiše a zíral do zdi. V těch všech situacích jsem poslouchal.
„Opravdu si myslíte, že zvýšení daní o další procenta nezasáhne výrazně do výdajů občanů? Proč se v naší zemi vyskytuje pozitivní rasismus? Nemyslíte si, že občané této země jsou znevýhodněni a málo chráněni vůči jiným rasovým skupinám? Co si myslíte o korupci v naší politické scéně?“ ozývalo se často z televizních politických diskusí z úst moderátora.
„Dej mu! Dej tomu sráči co proto! Jen ať se topí ve svých falešných slibech, hajzl!“ křičel jsem zatím z koupelny a bil pěstí o vodní hladinu, nebo mával toaletním papírem nad hlavou při dlouhém sezení na záchodě. Nebyl jsem fanouškem multimediálních prostředků, ale nebýt televize, asi bych opravdu zešílel. Bývávalo… teď jsem měl Evu.

Začala se ke mně tisknout. Kamarád spící pod trenýrkami pochopil, k čemu se schyluje, a pomalu se poulil pod bavlněným kusem pyžama. Netrvalo dlouho a už jsem ji píchal…
Eva nebývala zrovna nejtišší a to mne ještě víc vzrušovalo. Venku svítily hvězdy. Na druhé straně Zeměkoule v tu chvíli milionáři hráli tenis nebo popíjeli drinky v luxusních restauracích. Tři lidé byli usmrceni při vykolejení rychlíku. Na Blízkém východě se bojovalo, zabíjelo a umíralo v pseudo válce o barel nafty. Mí spolupracovníci makali na své směně jako otroci. A já zatím píchal svou holku. Sakra, jak je to fajn pocit… Každým přírazem jsem mazal myšlenky na práci a únavu z ní, každým přírazem jsem plnil svůj prázdný žaludek. Její kapky potu se staly mou živou vodou. Budu tě picat a picat, holka, stejně jako starý dobrý Mácha pical svou Lori.
„…využijte našich slev a objednejte si tuto pánev ještě dnes…“ zaslechl jsem přes Evino vzdychání ze zapnuté televize.
„Jakým byste chtěli být zvířetem?“
„Lvem! Protože je to jejich král!“ zvolal by kdosi.
„Tygrem! Protože je silný a má velké zuby!“
„Psem! Protože je to nejlepší přítel člověka a je věrný!“
„Slůnětem! Protože je to krásné zvíře a má srandovní chobot!“
„Delfínem! Protože je nejchytřejší na světě a může to dělat kdykoliv se mu zachce!“ přidal bych svou trochu do mlýna. Jo, člověk a delfín, jediná dvě stvoření, která pochopila pravý význam sexu. Nikdy jsem při něm nemyslel na plození svých možných potomků. Možná jsem nakonec pravý význam pochopil jenom já. Nebo naopak nepochopil? Čert to vem!
„Ale ty bys nemohl být delfínem, když se štítíš vody!“ smála by se Eva. No jo vlastně… zase by mě dostala.

Zrovna když jsme byli v nejlepším, ucítil jsem ostrou bolest na palci pravé nohy.
„Sakra!“ lekl jsem se a spadl z postele. Eva vystrašeně vytřeštila oči, já ležel na podlaze, zarudlý kamarád stál, že se skoro dotýkal stropu, a štěně pobíhalo kolem mne a mávalo ocasem.
„Ten hajzl mne kousl do palce!“
„Ale no tak, zlatí, je to jen štěně, chce si hrát.“
„Já si chci taky hrát, sakra! Hrál jsem si doteď a bavilo mě to!“ vřískal jsem jako malý chlapeček, kterému sebrali jeho sladké lízátko.
Pes stále pobíhal okolo mne, občas po mně vystartoval a narážel čumákem do mého pohublého chlupatého lýtka. Péro pochopilo, že z dnešního milování už nic nebude, a vmžiku dvojnásobně zmenšilo svou velikost. Hned poté jsem si tuto situaci uvědomil i já. Začal jsem ztěžka dýchat. Hlavu mi mačkal pomyslný svěrák a zužovalo se mi hrdlo. Náběhy na amok a panický záchvat u mě vznikaly ve vteřině. Začal jsem divoce mávat rukama..
„Potřebuji pivo a Diazepam! Aláááárm!“
Eva rozsvítila lampičku. „A je to tady zase! Musíš prostě všechno řešit chlastem a těmi pitomými prášky? A ještě to navíc kombinovat dohromady? To ti nepomůže nic jiného???“
„Pomůže! To si piš, že pomůže! Pomůže mi, když budu ležet na tobě, poslouchat z televize reklamy na blbé pánvičky a pokračovat v přerušené práci, zatímco ty budeš křičet na celé sídliště, jak jsem dobrej! Připadal jsem si jako Bůh, do doby, než mi to ďáblovo zvíře málem ukouslo palec!“
„Přeháníš… zase ze sebe děláš chudáka. Určitě se tě Daisy sotva dotkla…“
„Geniální… takže je to nakonec moje vina. Já jsem do bytu to psisko nedotáhl. Víš co, nechci se hádat. Nebudu to řešit… Otevřu si pivo, vezmu si peřinu a půjdu si ustlat do vany v koupelně. Tam alespoň budu mít klid.“
„Otevři si co chceš, ale lehni si zpět na postel a klidně popíjej… uklidni se a zbytek nechej na mně.“
Zdálo se mi to jako dobrý plán. Kamarádovi taktéž. Za pár sekund už byl opět napnutý jako struna.
Spal jsem do poledne. Pokračoval bych v lenošení i nadále, měl jsem na to svaté právo, ale před svými ženskými návštěvami, ať už se jednalo o mou holku nebo jen občasnou jednonocovku (v dobách, kdy jsem neměl vztah a má fyzická potřeba byla přespříliš silná), která však ráno nikdy tajně neutekla, jak jsem to vídával ve filmech, jsem si v tu chvíli připadal vždycky trapně. Pobíhaly kolem mne, vařily, uklízely, umývaly nádobí. Zatímco já ve svých snech vyhrával prezidentské volby nebo utíkal před vrahouny s nabitými brokovnicemi, abych se následně probouzel s rozčepýřenými vlasy a unaveným a zašklebeným výrazem, kvůli kterému se mnou tyto holky jistě do postele nevlezly. Brrr...

Eva stála u plotny a smažila mi vajíčka. V černých krajkových kalhotkách a mém vypůjčeném tričku vypadala sexy. Všimla si mne a usmála se. Pes ležel na dece a okusoval tenisový míček. Zamžoural jsem očima a sedl si na okraj postele. Štěně okamžitě přestalo žužlat svou chlupatou hračku a snažilo se ji nahradit mým kotníkem.
„Ty krvežíznivá obludo!“ hekl jsem a vzal jej do rukou, zatímco marně chňapalo naprázdno do vzduchu a snažilo se zakousnout do čehokoliv, co bylo poblíž.
„Nesmíš ji tak děsit, je to ještě miminko.“
„Doufám, že je to jediné mimino v mém životě, s jehož mámou po nocích chrápu.“ Eva se zasmála.
Musel jsem se jít vykadit. Natáhl jsem na nohy bílé ponožky, vzal si týden staré noviny a sroloval je. Na záchodě jsem si musel číst. Alespoň pár řádků. Byl to další z mých zvyků. Nebo zlozvyků?
´Ekonomická krize stále roste, zasáhla již většinu Evropy, přibývá nezaměstnaných.´ ´Do Prahy přijede koncertovat americký zpěvák Tom Jones.´ ´Sparta Praha remizovala v derby se Slavii 2:2.´ ´Zítra bude jasno až polojasno, teploty dosáhnou třiadvaceti, místy až pětadvaceti stupňů Celsia.´ ´Horoskop pro tento den. Znamení Berana: Práce – v tomto týdnu čekejte příjemné překvapení v podobě možného povýšení!´.
„To určitě…“ zamručel jsem a zavřel noviny..
Utřel jsem si zadek a spláchnul. V koupelně jsem si umyl ruce. Krátký pohled do zrcadla… Měl bych se oholit. Nebo alespoň prásknout dveřmi. Krátký pseudo knírek ze mne rozhodně staršího chlapa nedělá a navíc vypadá směšně. Stejně jako já. Zuby si vyčistím až po jídle. Stopy po Evinu kousání do krku zakryji jejím pudrem, všiml jsem si ho na nočním stolku. Hřeben jsem používal jen po koupeli. „Češeš se vůbec? Zkoušel jsi to někdy? Koupím ti hřeben, jestli chceš,“ říkává mi spousta lidí, když přijdu mezi ně se svým typickým „vrabčákem“.
„Jsem volnomyšlenkář. Jakkoliv nechávám volně růst své myšlenky, pocity a svůj intelekt, dělám to samé i se svými vlasy a dalším ochlupením na svém těle. Buď rád/a že nevidíš, co ukrývám ve svých trenýrkách.“ Lidé se po tomto argumentu často znechuceně stáhnou a já mám i nadále svůj klid.

Vracel jsem se do postele s tím, že si v ní s ním svá vajíčka.
„Do háje, sakra!“
„Co je, co se stalo??“ přiběhla Eva.
„Jediné čisté ponožky, co jsem ještě měl!“
„Zlatí, čisté ponožky máš právě na sobě.“
„Byly čisté, než jsem šlápl oběma nohama do psích chanek!“
„To není možné, před chvílí jsem s Daisy byla venku.“
„Jo… takže jsem to podle tebe udělal já, abych pak mohl svést vinu na psa.“
„Říkám snad něco takového? Sotva vstaneš, hned se ti něco nelíbí a hledáš důvod se hádat. Proč jsi takový? Nečerti se. Utřu to. Odpoledne ti vyperu. Můžeš dál v klidu odpočívat.“
Souhlasně jsem tedy přikývl. Jako vždy měla pravdu. Položil jsem se zpět na postel, sundal ponožky, hodil je na podlahu a opřel hlavu o zeď. Eva pokračovala v chystání oběda. Štěně stále leželo na dece a cosi okusovalo. Míček však ležel odkutálený pod malým jídelním stolkem. Můj pohled pomalu sjel k podlaze.
„Uááááááááááááááh!“ zařval jsem vysokým hlasem. Vida, najednou zvládnu vysoké cé i bez ukousnutých koulí.
„Co zase?“ otočila se Eva. Vypadala otráveně.
„Ta malá mrcha mi tu okousala peněženku i s prachama!“ mával jsem s ní v ruce poté, co jsem ji vytrhl psovi z jeho malé huby, a následně ji vrátil na noční stolek, kde doposud ležela. Štěněti to však bylo jedno a chtělo se do ní znovu zakousnout.
„Zlatí, já…“
„Nic… žádné já… nechci nic slyšet. Odpoledne tu už nebudete. Chci, aby sis vzala psa a jela domů. Bude tu konečně klid. Nikdo mi tu nebude kňučet, chcát, srát a pokoušet se mi ukousnout části těla ani požírat mé těžce vydělané peníze!“
„To myslíš vážně??“
„Vezmi si to štěně a vypadněte. Obě!“
Eva se rozbrečela. Pánev s vejci, kterou držela v pravé ruce, odhodila na stůl. Svezla se po jeho ploše a dopadla na zem. Vejce oprýskala zeď a podlahu. Daisy si přestala všímat mé peněženky, přiběhla k porci jídla a rychle jej hltala ze studených parket. Eva ji vzala do náruče, podívala se na mě a vztyčila prsteníček směrem k zemi. „Sežer si to, ty hajzle!“
Pes se na mne zadíval také. Jako bych z jeho pohledu vyčetl ta samá slova: „Jo, hajzle. A nezapomeň si je osolit!“
O pět minut později už jsem byl doma sám. Dvě bankovky roztržené vpůli jsem slepil průhlednou tenkou izolepou. V televizi běžela jakási estráda. Lidé v ní křepčili a smáli se. Laciný druh zábavy a humoru, který se stal obrazem dnešní společnosti, v níž je za komika považovaný kdejaký trapný chudák bez kouska talentu a vlastní soudnosti… Otevřel jsem si další pivo. V lednici poté zůstalo už jen jedno. Zajdu večer na další a zaplatím je roztrhanými penězi.

Samota vás donutí přemýšlet. Mne tedy k tomu nutila co chvíli. Měl jsem ji raději než vztahy. Vždycky to tak bylo a bude… jen jsem asi sem tam potřeboval změnu. Zkusit, zda se náhodou nestane nějaká věc, která mi všechny myšlenky na život bez ženské vyvrátí. Neumím řešit možné konflikty, které se ve vztahu objeví. Neumím odpouštět, hledat kompromisy, neumím zachovat chladnou hlavu, nezuřit, nekřičet, nešílet, nežárlit…
Najednou mne však spousta věcí mrzela a já jich podvědomě litoval.
Vzpomněl jsem si na holky, kterým jsem nějakým způsobem ublížil. Byla jich spousta. Stal se ze mne sebestředný sobecký hajzl, který bude své chyby spojené s unáhlenými závěry či špatnou náladou trapně obhajovat frázemi o narození se ve znamení Berana, k němuž podobná chování prostě patří… Ale nikdy už nebudu jinačí, nikdo mě nezmění, stejně jako se já nezměním kvůli nikomu, tím jsem si jist.
Prodavačka se na slepenou bankovku nejprve dívala nedůvěřivě, nakonec ji však přijala. S batohem plným vychlazených piv a dvou litrů vína jsem pomalu kráčel zpět k domovu. O pár hodin později už jsem v opilosti přepínal televizní programy. Vtom se rozezvonil telefon.
„Prosím?“
„Ahoj… Eva. Chci se omluvit za dnešek.“
„To já bych se měl omluvit. Chápu, že to bylo další mé trapné a zbytečné divadlo. Chybíš mi.“
„Ty mně taky. Můžu zítra přijet? Všechno si vynahradíme, chci jen, abychom se přestali hádat.“
„A pes?“
„Pohlídají ho naši, bude víkend.“
„Dobře, zlato. Tak zítra…“
Položil jsem telefon a opět přepnul na jiný kanál. Zastavil jsem se až na fotbalovém přenosu. Zítra přijede má holka. Na bankovní účet přišla slušná výplata. Pejskova hovna bude uklízet Evina máma. A lednice je plná chlastu.
Sakra, někdy je ten život vážně celkem fajn…
Tipů: 14
» 28.04.12
» komentářů: 8
» čteno: 1651(22)
» posláno: 0
Ze sbírky: Příběhy sráče


» 28.04.2012 - 16:35
***
... velmi věcně přesvědčivý způsob podání ... doplněný detaily, ve snaze vyobrazit autora skutečně "in natura"? ... hmm

poznámka pod čarou - a nebo raději ne :-D
***
» 28.04.2012 - 17:10
Bambulka:
Aspoň už všichni vidí, jaká jsem svině :-)
Co ta poznámka? Šup s ní do vzkazníku :-)
» 28.04.2012 - 17:25
Syrové.živočišné, bez retuše. Život je takový. Dám ST
» 28.04.2012 - 20:26
Paulmatthiole
Nj, život je rovnice o tolika parametrech, že dokáže vykouzlit ledacos... ST.
» 28.04.2012 - 22:33
život si jde svou cestou...a lidi v něm vlastně jen učinkují:-)
» 29.04.2012 - 23:18
fajn, konec dobrý, všechno dobrý. ST.
» 02.05.2012 - 16:39
jedna s tvojich nejlepších povídek. ST
» 14.06.2012 - 15:19
trochu naturalistický, ale moc dobrý:-) ST:-)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Obě(je)tí zlé doby | Následující: Zuzana

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.