Sloní fotbal

Maringotka v rohu zahrady u omšelého domku sloužila jako výminek. S cirkusem kdysi zcestovala všechny země Evropy. Na stěně visí zarámovány tři vybledlé černobílé fotografie. Zprava: bělovlasý principál s knírkem a dětskýma očima, zakladatel cirkusu Karel Kludský. Rodem polský šlechtic. Měl dvacet dětí. Starý muž v maringotce je jedním v řadě potomků. Na druhé fotografii krmí jeho manželka Elsa, krasavice s dlouhými vlasy, slůně z láhve pro děti. Na třetím snímku je zachycená pyramida ze sloních těl, jak ji kdysi dávno v šapitó secvičil se svými zvířaty.

Vstal z dřevěné stoličky a přiložil voňavé polínko do kamen. Dva chundelatí psíci vyskočili ze země v okamžiku, kdy se zvednul jejich pán. Předními tlapkami poprosili a dostali piškoty. Pod oknem se v bedničce popelila nemocná slepice.

„Povídej, dědo, jak to bylo se slony, když hráli fotbal na tom náměstí tehdy v Itálii,“ škemrá z otomanu okatý chlapec. Má zavázaný krk. Nedal jinak, než že bude stonat u prarodičů.

Elsa v saténové halence nalila vnukovi bylinný čaj. Věděla, že od ní ho bez řečí vypije.

„Nenech se přemlouvat, také si ráda vyslechnu, jak to bylo,“ blýskly v pološeru večera její výrazně nalíčené rty a oči. I když to uslyším po sto padesáté, dodala v duchu.

Důchodkyně u nich ve vsi nechodí namalované, jen Elsa ano. Patří to k ní, vždyť její tvář musela zářit ve světlech reflektorů i v poslední řadě v manéži…

„Mezi světovými válkami Cirkus Kludský hostoval v Turinu. Byl jsem docela malý, možná jako ty, špunte,“ usmál se děd na vnuka do peřin.

„Potřebovali jsme pořádný sukces, a tak jsme den před představením vedli naše slony přes největší náměstí v Turinu. Měla to být dobrá reklama. Šli pěkně za sebou, vedeni obrovskou indickou slonicí Bejby, nejchytřejší z nich. Pracoval jsem s ní pětačtyřicet roků,“ zasnil se vypravěč. Usrknul čaj z velikého hrnku a utřel do rukávu ústa v hladce vyholené tváři.

„ Na dvacet slonů si to štrádovalo přes tržiště,“ pokračoval, „a všímavý Jumbo uviděl velikánkou hromadu melounů. Dostal chuť na svačinku a jeden meloun popadnul chobotem. Ne seshora ovocné pyramidy, ale zespodu. Melouny se začaly kutálet po rynku. Mahautové marně vykřikovali povely, Jumbo podal chobotem meloun družce Nelly a ta zas dál. Za chvíli se náměstí proměnilo ve hřiště. Sloni přihrávali jeden druhému, jako by to byly míče, a s chutí baštili. Že se toho hodně rozbilo a pošlapalo, to je jasné. Dlažba zalepená sladkou šťávou, sloni zapatlaní až za ušiskama, ale spokojení. Principál musel škodu uhradit. Ale ten úspěch! Dva týdny bylo v cirkuse vyprodáno. Každý chtěl vidět ty slony, kteří hráli na náměstí v Turínu melounový fotbal.“

„A umíš ještě jména našich slonů, dědo?“

Hubený muž s bílými vlasy vyskočil ze židle. Chopil se neviditelné hůlky a kráčel v kdysi salonní maringotce jako mim středem manéže, hlavu omotanou ručníkem místo turbanu…

„V cirkuse má všechno svůj řád. Představení otevírá trysk koní, hřívy a vlasy krasojezdkyní musí vlát v rychlém ántre, potom přijde klaun. Vždycky jsem říkal – ukažte, jakého máte klauna, a já vám povím, jaký cirkus máte, když je dobrý klaun, je dobrý celý cirkus. Skákače, akrobaty na hrazdě, tanečnice, žongléry - to všechno august uvede a spojí. Pak je na řadě dravá zvěř, ta vzbudí napětí, skok tygra je tichý jako let sovy. Celý stan zkoprní. Medvěd lední či hnědý zase pozná na krotiteli i ty nejtajnější úmysly. Bič je jenom symbol, důležitější je vzájemná úcta a důvěra. Ne vždycky to vyjde, ze dvaceti synů prvního principála byli tři roztrhání šelmami. Cirkus, to je život i smrt. Každá chyba se vymstí.

Na závěr představení vedu své slony. Když obři napochodují v řadě za sebou, od největšího po nejmenšího, řeknu jim – Stop, halt, a zastaví se. Virbl… Na Down pokleknou, a diváci šílí.“

Stařec poodhrnul pruhovanou duchnu a usedl na pelest postele. Chlapci se klížila víčka, a přece ještě stačil poprosit: „Dědo, ta jména…“

„Ty mne zkoušíš, viď… Byli tam se mnou, ve středu manéže, všichni sloní kamarádi. Jmenovali se Bejby, Mutti, Venuše, Bela, Chandy, Jumbo, Hamburk, Kitty, Nelli, Wales, Bombaj, Kalkata, Alfekt, Charley, Piccolo, Cejlon, Borneo, Sumatra, Sáva a Jáva. A teď už spi. Hezké sloní sny.“

Usmívali se - všichni, děda Karel a bábi Elsa, i vnuk v pruhatých peřinách. Také v jeho žilách koluje krev světských.

Děda sundal z hlavy ručník.

Každé to jméno bylo pro něj zaklínadlem a vzpomínkou.