Zvířátka koukají nám na vrátka

Nejvíc jsem na víkend natěšená, jako asi každý „chalupář“ – po zimě, když se plíží sluníčko a tráva vystrkuje růžky. Vítr už nelítá, ale chodí pěšky a stále pomaleji a klidněji. Ledovou kličkou na oknech pouštím do zkostnatělé světnice jarem nabité paprsky. Stěhovaví se začínají vracet a štěbetat pod okny. Když se snažím pozvat okny dovnitř slunce, pozvou se taky a prolétnou se pod starými klenbami. Vykrouží pár koleček (možná, aby předvedli to, co nám je odepřeno) a zase otvorem pro venkovní kyslík vyletí. Venku usednou na dráty zachovávající tady tu nepatrnou část civilizačního světa. Myslím tím tady „nahoře“ - na kopci, na naší chaloupce - mezi výběhy pro koně, krávy, ovce a kozy. Tady, mezi lesy a loukami.

Pod domem hned přes cestu se prohání asi desítka koz. Kozel vypadá jak ten z Velkých Popovic. Až na jednu černou vyjímku jsou zbarvení hnědo černě. Ten malej černej kozlík mezi nimi svítí svou originalitou. Už poznám co je „holka“ a co „kluk“- podle barevného rozlišení „plastových cvakátek“ na uších. Je to snadný, to i pražanda zvládne.
A hned vedle ční výběh pro dva koně. To je …jak to popsat….taková éterická krása.. Po cestičce směr nebe je po pár metrech další oplocená místnost pro bučící obyvatelky. Krávy všech barev si tu líně přežvykují a poflakují. Občas je pozoruji ze zápraží od kafe, že mají také pohodu. Večer při grilování se tím pohledem uklidňuji, když vidím, jak jsou objemné a přitom se živí biostravou….A tak si nevyčítám, že už je na jídlo dost pozdě a klidně si dám nebio živočišnou flákotu na grilu po 20hod….A ještě si na ní nehorázně pochutnám…
A nesmím zapomenout, že za domem je zahrada, za zahradou cestička, za cestičkou… no jasně, zase další ohrada. Tentokrát pro ovečky. Sousedé jich mají desítky. Malá jehňátka skáčou, jako kdyby je šnek píchal vidličkou do slabin nebo spíš tak radostně, jako kdyby lučnímu koníkovi předváděli, jak vysoko umí poskočit.

Díky podsousedům máme tyhle panoramata a jsem za to ráda. Vím, že by byly malebné i „jen“ zelené louky… Ale tihle obyvatelé zeleného koberce mě prostě baví.
Jejich mečení, bečení a bučení hladí Prahou uřvanou duši a dávají zapomenout zvuku města. Lehám si do trávy a poslouchám dudka, jak ťuká do ořechu (nebo jasanu?) – nevím jistě, vždycky se mi ztratí v korunách. Nebo pozoruji straky, letos je jich nějak víc, zdá se mi. Ale s těmi větší zkušenosti nemám. Možná proto,že jsem na chalupě místo blyštivých řetízků oblečena do vytahaných tepláků a luftujícího trika. (Luftující znamená děravé :) Jak říkávala babička - tělo má mít luft)..

A i když nedám dopustit na město a Prahu… Podtrženo, sečteno: Venkov mi prostě chutná. A je děsně fajn si dát občas do trumpetky :)