M.A.Rek

Je jen tam, kde se žije... Pěkně napsáno.

Mimoděk mi napadá, jak je to jen dlouho, kdy jsme se viděli?

Besinka: ;o)

Silné kafe jsi uvařil.

Včela
uprostřed čela
zabzučela
že by raději
srát med chtěla
než středem těla
by profrčela
a z odvrácené strany těla
zela
a mlčela

Lilith: ;o)

Bába svíjí se na upečené žemli,
plameny ji olizují, pec žhne žárem,
Jeníček s Mařenkou se usmívají
jak pohádka zde končí masakrem.

Prvními, kdo upekl zemlbábu
nechtěně se tak stali ony děti,
mé prvenství zemldědkovi patří,
to ovšem už obešlo se bez obětí…

Jééé...
Jen nevím, proč jsem si zrovinka vybavil pečeného zajíce se zelím?

No, s tím holubem... Nevím, nevím...

Vzpomínka na holubici míru:

Ne, nelze zapomenout
ten pohled na tebe
v těch dobách minulých,
snad nevrátí se zpátky,
jak před hospodou
pod plakátem s tebou,
a nápisem „posílíš mír“
jsi vyklovávala zvratky…

Lilith: Besinka: Dámy, děkuji.

Lil, taky rád vymýšlím novotvary (ty slovní), posledním takovým je zemldědek. Zde je i s receptem...

Zemlbába – kdo ji nezná? Kdo nikdy neokusil žemlovky? Jistě se najdou tací, kteří ji nemusí, ovšem známá je snad všem. Ale všimněte si… Ten název – není trochu, no, jak jen to říct, trochu feministický? Možná i gerontofeministický. No řekněte, když už, neznělo by lépe třeba zemldívča nebo zemlšťabajzna? I žemlžena zní dobře. Nebo i nečesky znějící bungirl, kontylány, Brötchenmädchen či puellapanis...
Leč mužská ješitnost mi našeptává, proč známou a celkem oblíbenou krmi ponechat jen babám, byť milým, krásným, jež k sežrání stále jsou? Proč pokrm neobohatit o nějaký ten pánský, mužský, dědkovský element? A tak nějak vznikl zemldědek!
No, dost bylo rádoby vtipného úvodu, je čas pustit se do samotného jazykového i kulinářského novotvaru. Nebojte se, s rakovinou to nemá nic společného.
Jak jsem se zmínil, vše se tvoří jako žemlovka, však žemle jsou jedinou surovinou (pardon, ještě vejce...) použitou při přípravě. Vše ostatní je nahrazeno oním „dědkovským elementem“. I ty žemle – mírně opečené – jsou namáčeny ne v mléce, ale v pivu a vývaru. Místo babských jablíček jsem použil osmahnutou směs z rajských jablíček, mletého masa, uzeného, slaniny, cibule, česneku a paprik. Vše kořeněno decentně tymiánem a grilovacím kořením.
Stejně jako u zemlbáby jsem následně do sádlem vymazaného pekáčku kladl vrstvu plátků žemle obohacené vitamínem B, na to vrstvu „jablečné směsi“, to vše zalité místo tvarohem s vajíčkem směsí zakysané smetany, vajíčka, trochy čili omáčky, trochy nastrouhaného sýra a lžičky Solamylu rozpuštěného ve vývaru. Vrstvu za vrstvou, dokud nedošel stavební materiál…
Pak už jen šup s dědkem do trouby. Před dopečením jsem ještě zemldědka posypal parmazánem.
Teplé i za studena – bylo to k sežrání!

Donaha ti sluší. Je to povedené.

Inspirující jako vždy...

V mé duši záhyby
v záhybech pochyby
o lásce bez chyby
které se nelíbí
mít zuby paryby
jež útočí a nechybí
a i kdyby
taková nebyla by
a milovala by
taková byla by
i tak byla by
bez chyby?

Ach, co v zimě dělám, až jaro se zeptá?
Zalézá za nehty chlad, zebe, duši leptá,
však z květů, jež zimou kvetou, unesen
jsem, nejen z těch mrazivých v oknech, a sen
se mi snad zdá, když růže barvy žen růže
zřím, snad oblevou jarní rozpitou, kdo může
ať se mnou se kochá tím obrazem jarním,
též jaro tvořit chvátám, ať čas nepromarním.

Hvězdy s jiskrami
nestydatě souhvězdí
v nebi nad ohněm

Při březích louží
tonou mých bot vraky,
do podpalubí teče
a do mé duše taky.

Who will save our souls?

Jak je to smutné
když usínají ptáci
a když z dálky
mládí se nevrací

... směje se ti
a chechtá.
Vzpomíná na léta,
ten racek nad vodou,
když plavil se s tebou,
po řekách
i mořích, na bárkách i lodích,
však zatím…

... směje se ti
a čeká…

Stromy vítr oholil
pěšinku jim učesal
pak znaven klesl

Po jedné jediné noci...
On: Až se to narodí, říkej tomu třeba Pepíček.
Ona: Až to vyraší, říkej tomu třeba kopřivka.

Když čas se trochu vleče
i anděl své roucho svleče
a svleče i tvou punčochu
by ten čas se pohnul trochu
pak svleče i tu druhou
ty vidíš vše jak mlhou
prsty na těle si hrají
už s andělem jsi v ráji

Pěkné to.

Hlad po paměti, jež toulá se vysočinou
a vytrácí se, když čas tne širočinou.
S létem Páně dávnotomu rytým v krovy,
i se jmény bližních vyrytými v rovy...

Opojné vzpomínky zakleté do času,
opojná kadlátek vůně i jejich kvasu,
táhlé tóny písní děděné v rodině,
táhlé cesty vrchy od dědiny k dědině...

Lilith: divoženka1: Dámy, děkuju.

divoženka1: ;o)