M.A.Rek

Bylo by krásné to období
kdy vítr by česal mé vlasy
tedy, asi
když vzpomínky hladí
jak bylo krásné to období
kdy česal je, to byly časy

ovšem dnes
jen doufat v to by byla lež
neb dnes
vítr může leda hladit mou pleš

Jsem na tom jako Kajuta. Asi to známe všichni.

Z druhého břehu ke mně připlouvají
jen na kus řeči, bez hlesu, vše je v očích,
poptat se jak bylo, jak bude napovědět,
otázky nezodpoví, prý sám budu vědět,
tuším, že už vím, a mlčky mi dál vyprávějí,
o štěstí žití, i svých chvílích posledních.

I máma chodí, je to již několik roků.
„Když jsem ještě žila, nejstarší v rodu,
jak chodí za mnou mrtví, táta,
to kdys jsem ti vyprávěla, vzpomínáš?“
Naslouchám mrtvých tichým krokům,
a vzpomínám

Tuhle jsem se zmýlil
cos jiného do žil vlil

nepřemýšlím o zabití
je mi jen víc k zblití

Hóóódně kdysi dávno, v dobách kdy boty byly jen na pohřby a do školy, kluci na podzim na pastviskách nad dědinou losovali o právo prvního šlápnutí do čerstvého teplého kravince...
Ale postel, a nejlépe s někým milým, je určitě na záhřání nohou příjemnější... ;o)

Besinka: Děkuji, Jitko. ;o)

Psavec: Díky i za doplnění. ;o)

Mými roletami
jsou má oční víčka
pod nimi si oko
na mé slunce vyčká

trošilinku mrkne
roluje rolety
vidím vedle slunce
jak teď záříš i ty

jasnou zář dvou sluncí
vidím v plné kráse
ne však tak jak v písni
Flojdů od Waterse

ztrácí jas a sílu
ta slunce jež mám rád
v naději i bázni
čekám na slunovrat

Havran nažraný a líný
kocourovi sbíhají se sliny
to co na zápraží měl
teď i s tím peřím sjel

Pletu, pletu, pletu
šály, ponožky i sítě,
pletu, pletu, pletu
dokonce s jinou si tě,
pletu, pletu, pletu
neustále v jednom kuse
pletu, pletu, pletu,
jen zapomněl jsem dodat "se"!

;o)

Ten stehýnko má raději
ten prsíčka zase
ti nad šunkami se chvějí
a ten po biskupovi pase

Na vlasci háček
na háčku žížalička
kdo co posnídá?

Máš to tak mile nakažlivé. Hned jsem zatoužil posedět u kamen s nějakou kočičkou... ;o)

A stačí zakopnout
a už se všichni řítí
až do temného sklepa
s natlučenou řití...

To je milé. ;o)
Můžná jsi mne tam potkal. To páté kolo... ;o)

Jó, ty temnoty...

Od stínu ke stínu
temnou nocí plout
hledající bloud
nahmatal jsem jinú

Pěkné a zajímavé... ;o)

Deštěm tak být,
tím vlahým,
co svodům porozumí,
a jen šuměním pouhým
rozkošňovat,
co tak krásně umí…

To budu stékat
po úbočích i údolími
krásných dam,
a mokrotou halenek,
ne sprostotou,
na to slovo dám,
pohoří s hroty odhalovat,
a chladně chladit
ta sluncem rozpálená těla,
a ladně ladit
toužení, co ta těla by chtěla,
a vláhou vláhu
v klínu klínu
soužení vyvolat,
neb déšť není pláčem
nad vším tím,
co má se stát…

Je to tak...


Nadechni se, ano bolí to, jen to vyřvi,
ta bolest přejde a tvá máma je u tebe
i táta se dívá, zvykneš si, než zase
vydechneš naposledy, vyřvi to ze sebe.

Vydechni si, ještě máš čas, ne mnoho,
než na to sám přijdeš, než ti to dojde…
Než jedním dechem, a bez dechu,
do posledního dechu… než to přijde.

Závanem svěžího dechu i druhým se staň,
zafoukej do plachet a svoji loď popožeň,
dýchej pránájáma, bolesti pofoukej, sám
život vdechneš a pro něj dýchat budeš jen.

Nádech – výdech poslední, a co bude dál?
Jen knižní drak, a strachem jsi nedýchal,
„Moje křídla uragány a můj dech smrt!“
jak nemít strach, bys po dechu nelapal…

;o)

Besinka: Díky. Celý cyklus...

Vím že jsou doma
nikdo však neotvírá
dveře zavřené