AJAX

Budu vám vyprávět o pejscích, kteří mě životem doprovázeli od dětství až do pozdního stáří. O hezkých zážitcích, ale i o smutku z jejich odchodu. Protože jsem psy měl vždy nesmírně rád a nechci se vytahovat, ale věřím, že i oni měli rádi mě. Začnu v době, kdy jsme s bráchou byli ještě úplně malí kluci a nebydleli již ve městě, ale na vesnici.
Ten první, stejně jako ti ostatní, se ke mně dostal vždy náhodou. Já psy nekupoval.
Také bratr Jindřich všechno, co mělo čtyři nohy, miloval. A taky občas tím celou rodinu dost vyděsil.
Jednoho podzimního dne, když jsme ještě bydleli ve městě, setsakra postrašil všechny obyvatele třípatrového domu. Již se šeřilo a čtyřletý Jindřich nikde. Ulice před domem lemovalo zábradlí a pod ním vantroky, což je dřevěný široký žlab, v němž proudila voda k nedaleké malé elektrárně, a ještě kus dál tekla mělká říčka. Když už měli všichni dospělí hlavu plnou černých myšlenek, zastavil před naším domem vůz tažený párem koní a ozvalo se z něj volání: „Komu patří tenhle kluk?" a Jindra byl na světě.
Co se stalo? Když povoz projížděl městečkem, Jindřich si naskočil nepozorován vzadu na vůz. Ve stáji, když kočí odstrojoval koně, tak kde se vzal, tu se vzal, najednou se objevil Jindřich a ptal se ho, že za kolik peněz by koně prodal? Tak kočímu nezbylo než zase dát na koně postroje a vyšlápnout si zpět do města.
Když bylo Jindřichovi asi sedm let, jednoho dne přivedl domu vlčáka a říkal mu Ajax. To jsme již bydleli na vesnici. Ajax u nás zůstal pár měsíců, ale jednoho dne odešel. Byl to pes toulavý a nebyl asi plně spokojen se stravou, kterou dostával. Nevím. I když panu Hůlovi, který s námi sousedil, zamordoval dvě slepice.
V té době raného socialismu se pracovalo i v sobotu od šesti ráno do jedné odpoledne a dodržovaly se dle nařízení i bezmasé čtvrtky. Maminka každou sobotu odpoledne z městečka, kde pracovala, přijížděla s velkým nákupem. Však nás strávníků bylo i s Ajaxem celkem sedm. Ten, přilákán vůní, v kuchyni vždy asistoval.
Jednou se stalo, že v nestřeženém okamžiku uzmul ze stolu celý ten velký kus vepřového, co byl na nedělní oběd, a vyběhl s ním do zahrady. Maminka s křikem informovala rodinu. Na zahradě začala honička šest na jednoho. Ajax nakonec nerovný boj vzdal a kousek vepřového v neděli také dostal.
To je má vzpomínka na Ajaxe, prvního i posledního pejska naší rodiny.