Příběhy kluka Josefa -V

Tatínek musel k řediteli školy ještě jednou. Tentokrát to úsměvné nebylo. Začátkem prosince začalo konečně mrznout. Honza z Krasejovky, který seděl vedle mne v lavici, byl přespolní. Chodil dva kilometry do školy z malinké osady, kde bylo jen pár hospodářských stavení. Polní cesta, kudy chodil, vedla okolo rybníku Kyselák. Oznámil již několik dní toužebně očekávanou novinku. Led na rybníku již unese.

Po škole se na rybníku sešlo asi deset kluků. Těšili jsme se na první hokejový zápas. Na boty jsme si přidělali šlajfky, což byly brusle na kličku. Někteří již měli i brusle zvané kanady. Jeden z kluků si sedl na led a za jeho záda jsme složili hokejky, které rozhazoval jednu vpravo, druhou vlevo, abychom byli spravedlivě rozděleni do dvou týmů. Stáli jsme kolem v malém hloučku. Náhle se ozval dutý praskot, a než jsme se stačili vzpamatovat, byli jsme všichni po prsa ve vodě. K našemu štěstí v tomto místě nebyla velká hloubka. Ti, kterým se po podařilo dostat se zpět na led, ležící na břiše pomáhali podanou hokejkou ostatním.
Do vsi to nebylo daleko, přesto na nás oblečení cestou domů zmrzlo na kost. Nohy se v kolenou nedaly ohýbat, měl jsem pocit, že namísto nohavic u tepláků mám roury od kamen. Kolébali jsme se ze strany na stranu jako tučňáci, co bydlí na severním pólu. Nevím, jak se informace o naší koupeli tak rychle rozkřikla, ale ze vsi nám vyšel vstříc početný dav občanů.
Celý následující týden mrzlo jen praštělo, ale šok z našeho koupání držel dospělé ve střehu. Led již by unesl tank, a pořád byl vyhlášen zákaz. Ve škole jsem se domluvil s Atíkem, že ještě než se setmí, se zaběhneme podívat na led druhého rybníka, kterému se říkalo Nový, a vyzkoušíme tloušťku ledu, jestli již opravdu unese.
Bylo před pátou odpoledne, lehce se stmívalo, zadýchán jsem přistál u Mertů v kuchyni. Atíkova maminka nám průzkumnou výpravu nedovolila podniknout a prohlásila, že jedině přes její mrtvolu. Dala mi buchtu do ruky a vystrčila mne ze dveří. Rozmrzele jsem vykročil k domovu. Bylo mi chladno, a tak jsem se dal do běhu. Tentokrát jsem vběhl zadýchán do kuchyňky k tetě Anně.
„Copak tě čerti honí, vždyť jsi celý uřícený, a nepij studenou vodu, uvařím ti čaj.“ A postavila konvici na kamna. Vyjmul jsem ze školní tašky sešit, rozhodnutý řešit jakýsi domácí úkol. Ještě než jsem otevřel penál, uslyšel jsem slabou dunivou ránu. Zanedlouho někdo zaklepal na dveře a škvírou nakoukl do místnosti policajt Zemánek a ptal se tety Anny, jestli byl někdo z dětí v poslední hodině venku, a když teta potvrdila, že já, požádal ji o obuv, v které jsem se domů vrátil a odešel.
Druhý den vešel do třídy ředitel školy a s velice vážným výrazem ve tváři mě odvedl k sobě do ředitelny. Zde již seděl policajt Zemánek a u jeho nohou stály mé gumovky, které kromě letních měsíců byly mou jedinou obuví. Dnes jsem si do školy obul sváteční polobotky. Ředitel mě informoval, že dle šetření Veřejné bezpečnosti na základě nezvratných důkazů jsem v pět hodin a deset minut odpoledne včerejšího dne odbrzdil zaparkovaný autobusový vlečňák, který po padesáti metrech jízdy veřejnou silnicí změnil směr a vrazil do zdi místního hostince a způsobil dosud nevyčíslenou škodu.
Dívám se na policajta, dívám se na ředitele a nemohl jsem uvěřit, že lidi, které má vesnice v úctě, mě takto obvinili. Zmohl jsem se jen na plačtivou odpověď, že jsem to neudělal. Tatínek po naléhavém telefonu se také dostavil z práce k vyšetřování. Byly mu předloženy důkazy, že stopy okolo celého autobusového vlečňáku jsou od mých gumovek. S policistou se tatínek odebral do našeho domku. Zde, protože tatínek byl důkazy přesvědčen o mé vině, jsem byl řemenem přesvědčován k přiznání. Nemohl jsem se přiznat, nebylo co.
Do školy jsem druhý den nešel. Měl jsem prdel modrou a nemohl jsem sedět. Celý den jsem proležel v posteli a nenáviděl celý svět, i tátu. Jíst jsem nemohl. Teta Anna mě přemlouvala, že pokud se přiznám, že mi Bůh odpustí. A já říkal, že když řeknu, že jsem to udělal, a bude to lež, tak jak se mnou naloží. Aby mi nemusela odpovědět, pohladila mě a doporučila mi sníst polévku, kterou přinesla.
Do školy jsem nemusel ani další den. Policajt Zemánek díky mému opačnému tvrzení případ nevypátral. Přijeli dva odborníci z okresu. Ti již byli ve vyšetřování zdatnější a případ za hodinu vypátrali.
Synové místního pekaře s vozíkem o nákladu dvou padesátilitrových hrnců každý den v podvečer jeli na římovské náměstíčko pro vodu. U pumpy, vzhledem k mírnému spádu, si vozík zakládali větším kamenem, který k tomuto účelu zde měli. Tentokrát svůj kámen nenašli. Po krátkém pátrání našli svůj kámen pod koly autobusového vlečňáku. Přirozeně si svůj kámen zpod kola vzali a věnovali se pumpování. Vlečňák se potichu z mírně nakloněného náměstíčka rozjel a vrazil do hospody. Synové pekaře byli v šoku. Mě zahlédli utíkat domů, když byli napůl cesty k pumpě, ale řekli, že mne viděli u vlečňáku. Policajt Zemánek s pekařem byli kamarádi. Po krátkém výslechu kluků věděl, jak vše proběhlo. Vzhledem k velké škodě se rozhodl svést vše na mne. Dokonce obtisky mých bot pracně vytvořil. Toto mu ale nebylo dokázáno. Tatínek, když v hospodě dopil třetí pivo, tak se se Zemánkem, pokud tam byl, chtěl pokaždé prát.
Vesnice je poutní místo. Pyšní se pěkným kostelem a křížovou cestou, která má 25 kaplí. Dvakrát do roka je ve vsi pouť, které se účastní velké množství věřících. Je jich tolik, že se do kostela nevejdou. Na náměstíčku jsou houpačky, střelnice a kolotoč. Prodává se cukrová vata, turecký med a rychlokvašky. Celý tým kamarádů zde byl. Vše bylo moc vzrušující.
Dostali jsme od tatínka každý deset korun. Přesto na všechny tyto atrakce bylo peněz málo. Na fotbalovém hřišti stál vysoký stožár a večer ve světle reflektorů se na něj vyšplhal slavný mistr Vilós. Stožár rozhoupal tolik, že lidé vykřikovali hrůzou ze strachu, že stožár praskne, ale on tam dělal ještě navíc velice nebezpečné cviky. Třeba se zahákl jen za nohy a dělal vlajku. V pondělí bylo opět náměstí pusté, kromě ženských, které u pumpy probíraly události minulých dnů.
Dvakrát do roka mi máma z Polska telefonovala. Telefon byl jen na poště, která byla téměř naproti domku tety Anny. Pošmistr se vždy postavil mezi dveře pošty a volal nahlas:
„Paní Haršová, Pepík má telefon.“ Ještě než stačila teta Anna vyjít na verandu a domluvit se, ozvalo se od pumpy:
„Pane Křížek, Pepík je na hřišti, von je dnes trénuje Miloš Feslů, já tam pro něj pošlu kluka.“ A od hloučku žen vyběhl malý Honzík Jirků.
Byl jsem z těch telefonů vždy celý nesvůj. Tentokrát kromě otázek jak se máme, zdali jsme zdraví, jsem se dozvěděl velkou novinu. Máma se na nás přijede podívat.
Přijela naparáděná, až to způsobilo ve vsi rozruch. Sestře Daně bylo již sedm let a my jí nerozuměli, protože mluvila polsky. Po týdnu se rozloučili. Tatínek nám oznámil, že se maminka s Danuškou vrátí a zůstanou s námi. Tak jsme po čtyřech letech zase všichni spolu. Teta Anna je také velice ráda, že tomu tak je. Chronické bolesti hlavy a starosti o nás jí odebíraly mnoho sil.
Zde by mé vyprávění mohlo skončit, ale jak již to bývá, štěstí netrvá věčně. Po několika klidných měsících nám rodiče sdělili, že se budeme stěhovat do Chebu. Tatínek v tomto městě dostal dobře placené zaměstnání a příslib bytu. Opět do neznáma. Byl jsem nešťastný. Prosil jsem tetu Annu, jestli mohu zůstat u ní. Bohužel to nebylo možné.

Opět v jiném městě, jiné škole, ve třídě plné neznámých dětí. Po třech letech nás matka znovu opouští, já se také loučím a cestuji, tentokrát již sám, do další školy.
Když o tom všem po létech přemýšlím, s jistotou vím, že spletitostmi náhod a štěstím snad z nebe seslaným mi bylo umožněno žít v blízkosti mimořádně vzácné ženy. Vrátka mého šťastného dětství se otevřela až v jejím náručí a rozloučením s ní se zase uzavřela.

KONEC