Pij, příteli!

Pij, příteli!

My zase spolu sedíme a koštujeme z vín.
V komnatě tiché. V neděli. Večer přinesl stín.
Hrad již se na noc přichystal a kolem vládne klid.
Vítr si s ohněm v krbu hrá. Je čas zpívat a pít.

Můj přítel pohár pozvedá a pije zhluboka.
Vínem mu tváře zrůžoví. Lesk sedne do oka.
„Víš, brachu. Dlouho váhal jsem, zda na cestu se dát.
Však touhou hořím velikou, zas spatřit, co mám rád.

Tam do Francie daleké se musím vypravit.
S příbuznými se pozdravit a s Bohem usmířit.
Jak stárnu, stále více sním o cestě daleké.
Nemoci, rány vyléčí jak heřmánkové thé.

Já chtěl bych si tě sebou vzít. Jako svůj doprovod.
Však chápu, že to nepůjde. Cesta ti není vhod.
Tak napij se a zazpívej si ještě se mnou dnes.
Ať slova písně stoupají oknem až do nebes.

Ať Bůh je svědkem odvahy. Že nebojí se král.
Ať zří, že jsi mým přítelem, jenž povždy při mně stál.
Snad Pán mi toho dopřeje, bych navrátil se zas.
Já v Praze své bych zemřít chtěl. Až nastane můj čas.

Však nechme smrtku darebnou jen zírat opodál.
A pohár zvedni příteli. Pij, jako pije král!
Až ráno vzejde nový den a slunce bude plát.
Na koně svého nasednu a bolest nedám znát.

Na západ oře pobídnu, kam slunce na noc sedá.
Ať vidí všichni poddaní, že král se smrti nedá.
Tak nespi, Bušku! Se mnou pij a zpívej píseň mou.
Spíš. Sám tu stojím nad řekou. Hvězdy mám nad hlavou.“

Praha se v noci ukryla a Měsíc zakryl mrak.
Hvězdy se v řece zhlížejí, a přechází z nich zrak.
Já vidím, že zde stojím sám. Jen stín zde se mnou pil.
Jak dlouho já jej vlastně znal? Co nocí. A co dní.

Císař nemívá přátele. Jen poddané a blízké.
A stráž jej hlídá v kostele i na pohovce nízké.
Jen Bušek byl mým přítelem. Již dávno se jím stal.
My téměř bratry stali se. Ač šlechtic on, já král.

Tam v hrobce sní si krásné sny. Já také půjdu spát.
Snad večer nebyl poslední a zas mne spatří hrad.
Již v loži svém se nalézám. Vše sluha přichystal.
Modlitbou Pánu dík jsem vzdal. A již usíná král..