Jen kámen

Jen kámen

Jen kameny a vítr z hor.
A dlouhá časem cesta.
Náhrobky, křoví, lesa bor.
Ten jeden kámen ze sta.

Na zemi leží osudy
Těch, kteří tady žili.
Stavěli si zde chalupy.
Své sny v nich potom snili.

Zemřeli. Byli pohřbeni.
Do hlav byl kámen dán.
A nápis. Jméno, příjmení.
Byl v kámen vytesán.

Děti jim květy nosily.
Na hroby pod lesem.
Žili tu v domech rodičů.
Byla to jejich zem.

Až odešli a čas je vzal.
Za hory vzaly je stíny.
Kameny s sebou si nevzali.
Nesli si rance své viny.

Vin pravých i vin falešných.
Vin, jež jim život dal.
Vzali s sebou svůj žal i smích.
Jen kámen v hlavách stál.

Výbuch, jenž domov rozmetal
Ve větru stále zní.
Kámen do prsti hrobu pad.
A pod ním příběh spí.

Snad vnukové se dostaví.
Až zmizí záští stíny.
Kámen zas do hlav postaví.
Napíší příběh jiný.


Abych však nikomu nekřivdil, musím dodat, že o hřbitov se lidé postarali. Náhrobky stojí, hřbitov je oplocen a kříž na místě kostela je nový. Je také pečováno o pomník padlých a o památník s erbem rodu Schwarzenbergů, kteří stáli u zrodu této obce. To vše díky pádu Železné opony a pozvolna mizejícím stínům nad Šumavou.