Víš, můj Pane, oni jsou jiní.

Víš, můj Pane, oni jsou jiní.

Pane můj, já byl jsem tam. A o Bohu jim kázal.
V kostelích, kaplích přednášel a děti vodou křtil.
Ten lid se zdál být poslušným. Tak jako správný vazal.
Klid při mších. V očích pokora. Já kázal ze všech sil.

Pouti, svatby a zpovědi. Pohřby a svátky Boží.
To vše ti lidé přijali a brali jako své.
Však v noci, když já unaven jsem ležel na svém loži.
Z lesů jsem píseň uslyšel. Z temnoty hluboké.

Já jednou vzal jsem sluhů pár a za tím hlasem šel.
A co jsem spatřil na kopci, z toho mi tuhla krev.
Kruh postav stál tam pod dubem. A hříšný kánon pěl.
Všichni, jež znal jsem z kostela. Včetně chlapců a děv.

Ti lidé se tam scházejí. A klaní se svým bohům.
Tam pod dubem jsou do rána a Slunce vítají.
Jsou zpití září sluneční. Klaní se býčím rohům.
Tam v lese nejsou křesťany a Pána neznají.

To na Moravě, Pane můj, znám v pravdě jiný lid.
Tam víra naše pevná je a písmo má svůj cíl.
Po večerní mši zalezou. Všude je mír a klid.
Tam v Čechách? Jsou to pohani. Já neměl chuť tam žít.

Já hlaholicí, latinkou i cyrilicí psal jsem.
Texty, jež víru hlásají, jim při mši předčítám.
A oni klečí v lavicích. A s hlavou skoro v pase.
Jsem přesvědčen, že v kostele si věřím jen já sám!

Víš, Pane můj, já neměl sil, abych je umravnil.
Jsou zvláštní. Velmi podivní. Pár chvil jsem s nimi žil.
Ve dne se hezky dívají. Pracují ze všech sil.
V noci jsou kdesi daleko. Dál, než jsem já kdy byl.

Já s vojskem přišel do lesa a chtěl je podrobit.
Však na odpor jsem narazil, když zjevil jsem se tam.
Vojsko zbili a vyhnali. Však nechali je žít.
Já uprchnul jsem právě včas. Bit byl bych i já sám.

Pod korou kůže křesťanské se duše Keltů skrývá.
Jsou kacíři. Já nemohu to o nich jinak říci.
Léta jsem cosi budoval. Sil málo mi již zbývá.
Snad jen si lože rozestlat. Zalehnout. Zhasnout svíci.

Já chtěl jsem přivést do církve pár duší zbloudilých.
Ač víra má je veliká, já je již nehledám.
Z lesů jsem bubny poslouchal, za nocí bezesných.
Pod křížem na zdi kostela pak modlil jsem se sám.

Víš, násilí a poroba tam nedokáže nic.
Oni se s ní již setkali, když přišli nájezdníci.
Je může mnohý porobit. Kázat jim z plných plic.
Však v duši budou kacíři. To je to, co chci říct.

Však i dobré ti mohu říct o lidech v těchto krajích.
Jsou silní zdraví, stateční a znají, co je slib.
S Pánem se naším neznají a jinou víru mají.
Buďme s nimi však zadobře. A všem nám bude líp.