Kanál

Kanál

Jsou temné hvozdy Šumavy. Je krásný tento kraj.
Je jaro. Sníh se rozpustil a slyšet ptačí chór.
Já sedím s hajným u stolu a popíjíme čaj.
Kníže své přáni vyslovil. Mám dostat dřevo z hor.

Já roky bloudil po lesích. Měřil a mapoval.
Počítal, sbíral kameny a hledal řešení.
Kanály, skluzy, viadukt do mapy maloval.
Ze vsi se nese zvonění na ranní nedělní.

Tam na Trojmezí zapůjčím si vodu z pramenů.
Nádrže vody přidají. Potoky pomohou.
Až do Vídně pak kanálem ji s dřevem poženu.
Já neustanu, dokud sám se držím na nohou.

Deset let dlouhých uteklo, než nastal správný den.
Plány jsou zcela hotovy a pokyn k práci dán.
Dělníci přišli do práce. Já jdu za nimi ven.
Jsou tu. Silní a snaživí, jak přál si knížepán.

Již dělníci tam na svahu svou práci začali.
Hlubokou rýhou ve skále se kanál prodírá.
Kameník, tesař, zedníci. Postup je pomalý.
Skála je tvrdá, šedivá. „Jen chutě do díla!“

V severních svazích Šumavy se dílo ukrývá.
Kanálem voda proudila a dřeva bylo dost.
Klacík jsem hodil do vody. Ta se jej zmocnila.
Proč? Nevím. Možná z obdivu. Možná jen pro radost.

Pomníky, sochy, náhrobky. O lidech vypráví.
Balady píší básníci o recích udatných.
Člověk pohlédne na kámen a čas se zastaví.
Vrátí se do dob bývalých. Tichých a vzdálených.