Lopata a dynamit

Lopata a dynamit


Já stavěl jsem řopíky u velké řeky.
Beton a železo do nich jsem dával.
Mozoly na dlaních hladil jsem Bety.
Německy „šprechtila“. V hospodě nával.

Veselá, prsatá, červené tváře.
Ohnivé vlasy a oči jak trnky.
Jak Ladův obrázek ze slabikáře.
Na dlouhých kadeřích blýskavé vlnky.

Jsou na dohled rechle a Vltava plyne.
V trávě jsme na břehu v objetí snili.
Hvězdy nám svítily. Vždy stejné, či jiné?
Pak přišel Hitler a jen sny nám zbyly.

K samotě, která tam pod lesem stála.
Často jsem pěšinou domů ji vodil.
Louka a kopečky. Les, černá skála.
Mnohokrát potmě jsem tou cestou chodil.

Pevnosti stojí, však kolem je smutek.
Vojsko již odtáhlo. Všude je klid.
I já jsem zaplatil za cizí skutek.
Děvče jsem opustil. Chtěl jsem se bít.

Uběhla léta a já zpět se vrátil.
V křovích se řopíků beton již ztrácí.
V hospodě ticho. Zpěv hostí se ztratil.
I když je tu řeka a zpívají ptáci.

Na domek pod skalou zdálky se dívám.
Vojáci, auta a cedule „Stát!“
Dynamit. Díry. Dům. Slzy své skrývám.
Plot. Spousta kůlů a ostnatý drát.

Výbuchu vlnou mi zalehnou uši.
Dům zmizel v prachu a pohřbil můj sen.
Sen, v němž tě potkávám. Jak ti to sluší!
Dynamit proměnil v noc bílý den.

Nikdo mi nepoví, kde bych tě našel.
Nikdo mi na plece nepoklepe.
Stužky a medaile? Bída a kašel.
Zmizely mé plány velkolepé.

Na mostě nad vodu ruku svou zvednu.
Krabičku písku tam z Afriky mám.
Sypu jej do řeky. Padá až ke dnu.
Navždy jsi zmizela. Zůstal jsem sám.