Děkujeme, přijďte zas!

Bylo páteční odpoledne a já stál frontu na pokladnu v supermarketu plném zboží, lidí, hluku, spěchu, bitev o poslední zlevněný toaletní papír… Držel jsem v ruce nákupní košík a nervózně sebou ošíval.
Obsah košíku nebyl nic extra, dohromady jen dva pomeranče, noviny, pytlík s bonbony a krabička prezervativů, kvůli které jsem vlastně v hustém dešti a silném větru do obchodu vyrazil. Zbytek nákupu měl sloužit jako obyčejná zástěrka. Nikdy jsem neměl rád situace, při kterých jsem se cítil trapně. Nikdy jsem neměl rád situace, jako byla tato.

Před pár hodinami jsem ještě seděl doma a díval se na televizi. Nic v ní nebylo, jako obvykle. Vypnul jsem ji, zašel do lednice, vytáhl poslední pivo a napil se. Vtom mi zazvonil telefon. Zvedl jsem jej a znovu se napil. Byla to Monika, servírka z restaurace, kde jsem pracoval jako obyčejný a umaštěný umývač nádobí.
„Ahoj, neruším?“ zeptala se.
„Ne, vůbec ne. Nudím se,“ odpověděl jsem a podíval se z okna. Mračna se zatahovala. Blížil se déšť. „Odkud máš moje číslo?“
„Dal mi ho Petr,“ odpověděla. „Snad to nevadí. Řekla jsem si, že bych se mohla stavit. Co ty na to?“
Rozbušilo se mi srdce. Už dlouho jsem žádnou ženskou návštěvu neměl. Když jsem si to tak uvědomil, za poslední půlrok jsem u sebe v bytě nepřivítal vůbec nikoho... „Ale jo, klidně. Klidně se stav.“
„Dobře. Dojdu kolem deváté.“
„Tak pozdě?“
„No, napadlo mne, že bych u tebe mohla zůstat přes noc.“
Špatně jsem polknul pivo a bublinky se mi dostaly až do nosu. Rozkašlal jsem se. Takovou odpověď jsem tedy vůbec nečekal.
„Jsi v pořádku? Stalo se něco?“ zazněl ze sluchátka její hlas.
„Ne, v pohodě. Jsem… jsem v pohodě. Dobře, stav se kolem deváté, to bude fajn.“
Položil jsem telefon a rozhlédl se kolem sebe. Zrovna uklizeno jsem v bytě neměl. Lednice zela jako obvykle prázdnotou. Otevřel jsem malou skříňku vedle ní. Dvě porce špaget, sklenice s nakládanými okurkami, půlka chleba, několik shnilých brambor v mikrotenovém sáčku, dvanáct prázdných lahví od piva.
Hlavou mi problesklo, co vlastně může toto její zavolání znamenat. Kolegové v práci o Monice často povídali různé pikantní historky. Dávali jí různé přezdívky. „Dračice“, „Náruživá Mona“, „Mrcha“… Byla vůbec Mrcha také její přezdívka? Monika si to rozdala v práci s každým. Tedy, kromě mne a několika dalších chudáků, kteří spíše jen přežívali, než aby byli pro dnešní společnost nějak extra přínosní a prospěšní. O takové, jako jsme byli my, by si nikdo ani kolo neopřel. Neměli jsme peníze, vysoké postavení jak v práci, tak i v životě, neměli jsme žádnou budoucnost. A naše minulost a přítomnost vlastně také za moc nestála.

Monika měla pěkné trojky a pevný zadek, nakrátko střižené vlasy a svůdné rty pod špičatým nosem. Očka jako kočka. O jejím sexuálním apetitu jsem věděl jen z doslechu. A teď tedy poznám na vlastní kůži, co je na tom pravdy. Na film se určitě dívat nepřijde.
Bylo mi jedno, zda v tom byla nějaká sázka se spolupracovníky, nebo si jen chtěla zaznamenat další zářez na pomyslné pažbě. Podíval jsem se na hodiny. Ukazovaly půl páté odpoledne. Co to říkal tehdy Marek, jeden z kuchařů, když se rozpovídal o jejich společné noci? „Kouše… trhá… škrábe… fackuje… ničí… dělá to jen s kondomem…“.
Zaběhl jsem do svého pokoje a prohrabal šuplíky. Našel jsem jednu krabičku. Byla neporušená, ještě v celoflánovém obalu. Pousmál jsem se a dal si velký hlt piva. A datum spotřeby? 2010. Do prdele… Prohrabal jsem další šuplíky, dokonce i ve stolku v obýváku, podíval se pod postel, mezi hrnce i do chlebníku, až jsem se tomu poté musel začít smát.
Napadla mne myšlenka zaběhnout do obchodu. Pár stovek metrů od mého bydliště stál velký supermarket. Nejbližší obchod, ve kterém bych si mohl vybrat jeden z klenotů gumárenského průmyslu. Venku se rozpršelo. Oblékl jsem si kalhoty, mikinu, obul si boty, peněženku strčil do kapsy. Vyšel jsem z domu, krabičku s prošlými prezervativy jsem hodil do blízké popelnice.

O deset minut později už jsem se prodíral s nákupním košíkem mezi ostatními zákazníky. Pro někoho, kdo trpí sociální fobií jako já, se stává trávení pátečního odpoledne v super/hypermarketu noční můrou. Prodírání se mezi ostatními nakupujícími mne dohánělo k šílenství. Předbíhal jsem ty pomalejší z nich a hledal v prázdných uličkách mezi regály nejrychlejší a nejdostupnější cestu k pokladně. Pár důchodců do mne občas narazilo vozíkem, hluk, který se odrážel od stěn marketu, mi trhal uši. Rychle jsem hodil do košíku první krabičku kondomů, kterou jsem objevil. Na cenu jsem se nedíval, stejně tak na značku, vůni ani velikost. Ještě rychle zvážit dva pomeranče, k tomu gumové medvídky a denní tisk, na jehož titulní straně se usmívali oba kandidáti na post prezidenta naší země.
Srdce mi tlouklo čím dál rychleji. Zkusil jsem se tvářit jako všichni ostatní. Jako by kupování kondomů byla naprosto normální věc. Což jistě byla, je a bude, ale ne pro mne. Nikdy jsem je nekupoval a nechtěl jsem, aby KDOKOLIV věděl nebo tušil, co s nimi budu provádět dnešní či jinou noc.
Podíval jsem se přes pár zákazníků, kteří stáli přede mnou, na pokladní. Byla mladá a každé zboží, které projela čárovým kódem přes kasu, hlasitě komentovala. Položil jsem svých pár věcí na konec pohyblivého pásu a košík položil na ostatní, které už tak vytvářely celkem slušnou věž. Postupoval jsem kupředu. Slečna byla stále hlasitější a čím dál upovídanější. Za mnou stála asi pětimetrová fronta. Peněženku jsem pevně držel v ruce. Krabičku kondomů jsem lehce popostrčil dopředu, aby ji slečna zkasírovala jako první položku a já si ji tak okamžitě mohl strčit do kapsy v mikině.
Přišel jsem na řadu. Slečna se na mne podívala, vzala do ruky krabičku a přejela jí přes kasu. Kasa dvakrát zapípala.
„Jej,“ zašeptala pokladní. Jej? Jej? JEJ?! Do prdele, jaké JEJ?, říkal jsem si v duchu a nervózně si poklepával prsty o levé stehno.
„Já vám ty prezervativy namarkovala dvakrát,“ upozornila mě následně.
„To nevadí, nechte to tak,“ odpověděl jsem a doufal, že začne markovat zvážené pomeranče, které jsem se snažil rychlým pohybem dokoulet až k jejím prstům. Jeden z nich spadl k jejím nohám. Chvíli ho naslepo lovila a po nahmatání vrátila zpět na pás ke zbytku mého nákupu.
„To nejde. Vždyť stojí šedesát korun. Zavolám na hlavní pokladnu, vydržte, prosím.“
„Nechejte to tak, prosím vás. Nebo mi těch šedesát korun odečtěte z celého nákupu, nechci zdržovat,“ zašeptal jsem kňouravým hlasem, zatímco se o mne pokoušely mdloby.
„Musím, je to moje chyba,“ odpověděla a zvedla telefon zabudovaný pod malým stojánkem plným různých druhů cigaret.
„Můžete, prosím, přijít na kasu šest?... …Ano, počkám… děkuji.“
Fronta za mnou rostla, ne však takovou rychlostí, jako má tepová frekvence.
„Bude to hned,“ snažila se mne uklidnit slečna. Na její cedulce, kterou měla připnutou na tričku, stálo Brigádnice. Trpce jsem se pousmál. Poté přišla hlavní pokladní.
„Co se stalo?“ zeptala se.
„Tady pánovi jsem omylem dvakrát namarkovala krabičku kondomů.“
Za mými zády se z předlouhé fronty ozval smích. Chtěl jsem se na místě propadnout do země a doufal, že se tomu i stane. Bohužel jsem si nastalou situaci musel vytrpět až do konce.
„Slečno, to už je dnes počtvrté, co si mne voláte. Chápu, že jste tady nová, ale prosím vás, snažte se a nezmatkujte. Zbytečně se pak tvoří velké řady.“
„Omlouvám se.“
„Tak mi to ukažte,“ odpověděla hlavní pokladní, vzala do ruky krabičku s prezervativy a začala si ji pročítat. Nato strčila klíček do pokladny, přejela přes ni znovu krabičkou a ozvalo se pípnutí.
„Tak, už je to v pořádku,“ usmála se na mě, když mi kondomy podávala mi přes malý pultík na drobné.
„Děkuji,“ odpověděl jsem a silně se začervenal.
Mladá pokladní namarkovala zbytek nákupu a požádala mne o výslednou částku. Vylovil jsem z peněženky papírovou dvoustovku, do které mi následně vrátila drobné.
„Bylo vše v pořádku?“ zeptala se. Kdybych dříve nepracoval tři roky na podobné pozici, ve které nás k podobným větám, ukončujícím celé markování nákupu, nutili, myslel bych si, že si ze mne dělá srandu.
„Ano,“ odpověděl jsem.
„Děkujeme, přijďte zas!“ usmála se na mne. Posbíral jsem zbytek věcí a vypadl.

Doma jsem hodil noviny, bonbony i pomeranče na stůl do kuchyně. Posadil jsem se v obýváku na pohovku a vytáhl z kapsy krabičku prezervativů. Dlouze jsem si ji prohlížel, poté rozbalil.
Táhlo mi na osmadvacet, ale nikdy jsem kondom nepoužil. Krabičku těch, které kvůli prošlé spotřební lhůtě skončily před mým odchodem do marketu v popelnici, jsem kdysi dostal v jednom baru, kde zrovna probíhala akce „Krabička kondomů za tři vypité panáky vodky“. Samozřejmě jsem se tehdy staral pouze o konzumaci alkoholu a zvyšujícímu se počtu obdržených krabiček, kterých většina skončila v kontejneru už při následné cestě z knajpy, jsem vůbec nevěnoval pozornost. Hned po příchodu domů skončila na těch pár dlouhých let v šuplíku mého psacího stolu i krabička poslední, kterou jsem po cestě zapomněl vyhodit.
Vytáhl jsem jeden kondom z papírového obalu, opatrně roztrhl fólii, do níž byl zabalený. Byl mazlavý a voněl po jahodách. Jak se, sakra, nasazuje? Nebyl jsem jedním z těch, kteří měli s podobnými věcmi zkušenost už od základní školy, kdy je spolužáci skupovali ve velkém, aby z nich následně vyráběli vodní bomby, nebo jen nafukovali jako obyčejné balonky.
Býval jsem tehdy „odpad“ třídy, nejmenší a skoro nejmladší, nikdo se se mnou nebavil a já se nebavil s nikým. Vždycky jsem se stranil jim i jejich směšné zábavě. A od doby, kdy jsem začal žít i intimním životem, jsem měl vždy štěstí na ženské, které braly antikoncepci. Nebo jsme se v opilosti prostě na jakoukoliv ochranu vykašlali úplně. Když si to tak uvědomím, role odpadlíka se se mnou táhne celý život. Nijak extra mi to doteď nevadilo.
Mám to zkusit? Na sobě? Nebo na okurce, jak jsem to viděl ve filmech? Proč jsem si místo pomeranče raději nekoupil okurku nebo banán? Sundal jsem si kalhoty a dál seděl na pohovce jen v trenkách.
Kondom jsem stále držel v ruce. Roztáhnul jsem jej do maximální délky, uchopil jemně mezi palec a ukazováček a nechal houpat se před mýma očima. Jahodová pláštěnka na pinďoura, pomyslel jsem si. Připadal jsem si směšně. Jako nezkušený panic, jako někdo, kdo se připravuje na svoje první píchání. Nakonec jsem prezervativ položil na stůl před sebe, kde ležela rozbalená krabička.

Vstal jsem z pohovky, natáhl si opět kalhoty, oblékl deštěm promoklou mikinu a vyrazil zpátky do supermarketu.O chvíli později jsem stál znovu ve frontě. Bohužel v té, která vedla ke slečně Brigádnici. Když jsem si to uvědomil, chtěl jsem frontu opustit a vystát jinou, ale za mnou se už opět tlačila dopředu hromada lidí s obřími nákupy. Následně jsem přišel na řadu. Brigádnice mě poznala a usmála se.
„Vy jste tu byl před chvílí, že ano?“
„Ano, byl.“
„Asi jste něco zapomněl, viďte.“
„Ano.“
„Láhev vodky, koukám. Tak snad jste si ji nekoupil, abyste rychleji zapomněl na to nepříjemné faux pas se stornem těch kondomů…?“ Za mnou se opět ozval smích.
„Ne,“ snažil jsem se zkrátit komunikaci na minimum. Zaplatil jsem, vzal láhev a vyrazil zpět domů.
Doma jsem se opět posadil na pohovku v obýváku. Ještě předtím jsem pověsil mokré kalhoty, mikinu i tričko na věšák na prádlo. Seděl jsem tak zas jen v černých trenýrkách. Na stole přede mnou stála láhev vodky, vedle ní ležela otevřená krabička se dvěma prezervativy. Třetí – ten rozbalený – byl v celé své délce spadlý u nohy stolu.
Opřel jsem se o opěradlo a dlouze pozoroval krabičku i láhev. Pak jsem vzal telefon a vytočil číslo. Ozval se Moničin hlas.
„Prosím?“
„Ahoj, to jsem já.“
„Ahoj, stalo se něco?“
„Ne, nic. Já jen, že dnes to nakonec nevyjde. Něco mi do toho vlezlo.“
„Aha… tak… nevadí. Necháme to teda na jindy,“ odpověděla Monika zaskočeně.
„Jo, necháme to na jindy. Měj se.“
„Ahoj.“
Típl jsem telefon a položil jej na stůl vedle lahve vodky. Vzal jsem krabičku s kondomy, opět se na ni dlouze zadíval a následně jí mrštil přes celý obývák. Prolétla dveřmi, odrazila se ode zdi na chodbě a přistála na podlaze u botníku. Poté jsem do ruky uchopil láhev vodky, otevřel vršek, posmrkl a dlouze se napil.