ZIMMER FREI

Vážení posluchači, dnes uplynul rovný půlrok od vítězství sametové revoluce a my si o tom budeme povídat s naším dnešním hostem Janem Rumlem…

„Ty, Lidko, Jan Ruml je ten starej nebo mladej?“ zavolal Martin směrem do kuchyně.

„Myslím, že s těma fousama,“ ozvalo se z kuchyně, „a ukliď stůl, nesu ty knedle.“

…scházeli jsme se v bytě Václava Havla a z okna jsme pozorovali estébáky, kteří tam měli takovou maringotku…

„S fousama, to bude mladej,“ zabručel Martin a rovnal na stole do komínku rozložené noviny, časopisy i pohlednice, které čekaly na zařazení do sbírky.

…mně se líbí, jak se lidi dneska pustili do podnikání. Myslel jsem, že se budou nějakou dobu rozkoukávat, ale jde to hrozně rychle…

„To jo, některý jste se rozkoukali hodně rychle a my budem zas sušit hubu,“ konverzoval Martin s rádiem.

„Vždyť už to nesu, ty rejpale,“ vzala si to Lída osobně a položila na stůl mísu rodinné lahůdky - knedlíků, plněných uzeným.

„To nebylo na tebe,“ natahoval náhle roztoužený muž hned ruku k míse.

„Nech je bejt, ty blázne, vždyť jsou horký!“ zvolala varovně žena, „radši si ukliď tady tu ceduli. Co to vůbec je?“

„Ále, uděláme tady z tý chalupy penzionek – koukej, jak to Frantovi sype,“ obhlížel Martin zálibně vlastnoruční nápis ZIMMER FREI, „Máme tady šest postelí, když z každý kápne padesát mařen za noc, budem za vodou.“

„Matýsku, neblbni – a kde budeme spát my? A děti, když přijedou?“

„No, kde? Doma! A za ty máry pak pojedem k móři!“ měla hlava rodiny jasno. „A hele, víš co? Já ji jdu hned pověsit, ať mi to ještě neumastíš.“ popadl ceduli, z truhly vytáhl kladivo a hřebíky a vyrazil. Ze silnice okoukl terén, aby vytipoval nejlépe viditelné místo a nakonec poutač přibil na dřevěný telegrafní sloup, který stál prakticky na úrovni vchodu do chalupy. Poodstoupil pár kroků a zálibně si své dílo obhlížel. Ze zasnění ho probralo zakvílení brzd.

„Zimmer frei, bitte?“ zahlaholil z okénka bodrý padesátník.

„Ja,“ zakoktal Martin.

„Aber das ist großartig!“ zaržál Němec nadšením, zaparkoval před vchodem a před očima zkoprnělého pána domu zmizel s celou rodinou vevnitř.

„Co to je?“ šeptala vyděšená Lída mezi dveřmi a hlavou ukazovala do chalupy.

„No, to jsou Němci. Viděli tu ceduli…“ hlesl Martin.

„To jsem pochopila, ale co budeme dělat?“

Muž jen bezradně pokrčil rameny a rozpačitě si klepal kladivem do dlaně.

„Hallo, Betreiber! Bringen Sie zwei Bier und zwei Limonaden.“ ozvalo se halekání zevnitř.

„Co říká?“ upřela Lída na Martina své stále ještě vyděšené oči.

„Něco, že mu máme nabryndat pívo a limonádu.“

Vešli dovnitř a naskytlo se jim hrozné divadlo. Německá rodinka právě dojídala poslední knedlíky z mísy, děti si mastnýma rukama hrály s Martinovými cennými přírůstky do sbírky pohlednic.

„Diese Knödel sind köstlich!“ vykřikoval nadšeně otec, „Und jetzt ein schnelles Bier, bitte!“

„Ja, moment, ich…hned ho přinesu,“ zakonverzoval si Martin a odešli s Lídou do kuchyně.

„Co chceš zařizovat? Vždyť tam máš dvě piva a jedno už je načatý,“ šeptala Lída udiveně.

„Hele, to je dobrý, voni to chlastaj z třetinek, tak jim to nějak rozlej,“ rozhodl Martin a odtáčel zatím vodu, aby mohl dětem namíchat studenou šťávu ze sirupu.

„A co když se rozjedou a budou chtít ještě?“ neskrývala obavy Lída.

„Tak maj smůlu, no. Sežrali mi knedlíky a já je budu ještě rozmazlovat!“ hodil si utěrku přes ruku a šel obsloužit hosty.

„Fame, es gibt Bier!“ jásal Němec a lačně se napil z orosené sklenky. Jeho žena si jen tak ucucla: „Ich kann nicht, ich bin müde. Ich würde gerne eine Tasse Kaffee.“

„Madam chce kafe?“ ujistil se Martin.

„Ja, einen Kaffee, bitte.“ odpověděl Němec a ochotně se ujal manželčina piva.

„To svý vypil na ex a teď si dává její. A vona chce kafe.“ hlásil Martin v kuchyni.

Lída postavila konvici s vodou na sporák: „Matýsku, měli bysme si to někam psát.“

„Neboj, pamatuju si to, pak to sepíšem.“

„A voni tady chtěj i spát?“ zeptala se s obavami v hlase.

„Nevím, nic neříkali.“

„To předtím se taky neptali a všechno nám zbodli.“

„Ani mi to nepřipomínej, já mám hlad jak zvíře.“

Lída zalila kávu, do skleničky hodila pár kostek cukru, čímž z ní vytvořila cukřenku, celou soupravičku dala na tácek a odnesla vedle.

Němka štítivě zašťourala v dosud neponořeném lógru: „Was ist das?“

„Není zač,“ odpověděla Lída s úsměvem a po cestě zpět do kuchyně potkala v předsíni Němce, který vlekl z auta dva kufry: „Wo werden wir schlafen?“

„Moment,“ řekla Lída, „Martine, pojď sem, táhne kufry a něco chce.“

„Bitte?“ zeptal se Martin hosta.

„Ich frage: Wo werden wir schlafen?“ zopakoval Němec a pro jistotu si názorně položil hlavu na složené dlaně.

„Ja,“ pochopil Martin, „pojďte za mnou.“ pokynul rukou a vedl hosta po schodech nahoru. „Doufám, že Lidka aspoň ustlala,“ blesklo mu hlavou. Jeho obavy byly zbytečné – v pokoji mladých bylo všechno v pořádku – obě postele i palanda dětí byly výjimečně načančané.

„Super! Es wird großartig für Kinder. Aber wir brauchen zwei Zimmer. Sicherlich verstehen Sie?“ lišácky pomrkával Němec.

„Cvaj?“ ujistil se Martin.

„Ja, zwei,“ ukázal se host jako potížista.

„Tak pojďte,“ vedl ho Martin neochotně do vlastní ložnice. I tady bylo ustláno, jen bude třeba v nestřežené chvíli vytáhnout pyžama, schovaná pod polštáři. To se naštěstí povedlo, neboť Němec byl spokojen, odložil kufry a běžel dolů pochlubit se rodině, jak vše ošéfoval.

Když Martin scházel ze schodů, už se proti němu natěšená skupinka hrnula nahoru: „Gute Nacht!“ Ještě se s nimi vrátil, aby věděli, kde je záchod a koupelna, a pak mohl jít konečně dolů ke své ženě.

„To je snad zlej sen,“ ulevil si, „namaž mi, prosímtě, aspoň kus chleba.“

„Nemůžu, Matýsku, je tam necelá půlka a tu jim necháme na snídani. Víš, že Kořínkovi vozej pečivo až po desátý. Ale jsou tam tatranky!“ zajásala nakonec vítězoslavně.

„Prosím tě, tatranky! Pojď, jedem domů, tam něco najdem.“

„To je tady necháš samotný?“

„No jasně, to je ve světě normální,“ řekl zasvěceně Martin, „kde bysme taky spali, že jo, když se nám uprdelili v posteli? Jdu pro auto.“

Lída poklízela ze stolu a právě kroutila hlavou nad netknutou kávou, když se Martin vrátil: „Ten vůl mi zaparkoval před garáží. Já ho snad zabiju.“ sedl si rezignovaně ke stolu.

Žena usedla vedle něj, přistrčila mu kávu po Němce a vedle položila dvě tatranky.