Lásko, existuje Bůh?

Ležela vedle mne na rozvrzané posteli, dívala se dlouze do stropu a zhluboka oddychovala. Po nahém těle jí stékaly krůpěje potu a dlouhé hnědé vlasy se lepily na mokrý obličej. Seděl jsem zády k ní a popíjel zvětralé pivo. Měsíc prosvítal přes zatažené žaluzie a stolní lampa kreslila po zdech nepravidelné stíny. Vzpomněl jsem si, že jsem ještě nezaplatil nájem.
„Existuje Bůh?“ ozvalo se najednou za mnou.
„Cože?“
„Ptám se, jestli existuje Bůh.“
„Sakra, proč se zrovna teď ptáš na takové kraviny? Právě jsme to spolu dvě hodiny dělali a ty se pak zeptáš zrovna na tohle?“
„Promiň, jen mě to prostě zajímalo. Máš vytetovaný kříž přes celé záda, máš Ježíše na pravém ramenu, tak jsem to jen chtěla vědět.“
„Před hodinou jsi řvala, že píchám jako Bůh, takže přece musí existovat.“
„Nezamlouvej to!“
„Nehodlám ve tři ráno odpovídat na žádné otázky týkající se náboženství, důchodových reforem, proč tolik chlastám, proč nemůžu najít žádnou slušnou práci, jestli má stonožka opravdu sto nohou ani na nic podobného, jasné?“
„Je mi to NAPROSTO jasné! Chováš se ke mně slušně, jen když chceš nebo potřebuješ sex. A když je po všem, zase jen řveš jak pavián a všechno mi vyčítáš! Kdybych ti odpoledne neuklidila, měl bys tu bordel a smrad jako ve chlívě! Uvařila jsem, umyla nádobí a ty se ke mně zase chováš jako k nějakému kusu hadru! Tohle si nezasloužím…“ zavzlykala.
„Neprosil jsem se tě o to, chápeš?. Mně se všechno líbí tak, jak to mám.“
„Tak fajn, jak myslíš, ty šílený bordeláři… Až ti na těle vyraší nějaká hnusná zelená plíseň, můžeš si ji obtáhnout černým zvýrazňovačem a vydávat ji za novou kérku.“
„Sklapni…“ ukončil jsem rozhovor, sebral z nočního stolku noviny a odešel se uklidnit četbou na záchod.

Probudil jsem se už v sedm ráno. Poslední dobou se mi nějak špatně spalo. Možná to bylo úplňkem, možná divnými psychickými stavy, možná něčím úplně jiným. Nebývalo mi vůbec dobře, častokrát jsem zvracel, míval záchvaty paniky a ani zvýšená dávka antidepresiv nezabírala. Bolely mne všechny kosti v těle, játra i ledviny, dostával jsem svalové křeče. Možná jsem prostě jen neměl tolik pít. Možná jsem neměl pít vůbec. Nebo jsem možná naopak pil moc málo…
„Ty z toho chlastu jednou zhebneš…“ vpálila mi jednoho dne do obličeje má milá.
„Proto ho piju,“ odpověděl jsem odhodlaně.
„Cože?“
„Je to tak... Není to pozitivní pocit, vědět, na co jednou chcípneš? Člověk by nad tím měl občas zapřemýšlet. Plánuje si krásnou budoucnost, kopu dětí, tři vysokoškolské diplomy, velký dům a krásnou ženskou nebo chlapa, kteří pro něj udělají první poslední a jsou věrní, úžasní a dokonalí. Přemýšlí nad tím a štráduje si vesele po chodníku, než ho srazí autem chlápek s trojkou v krvi. Spousta lidí uvažuje jen nad životem, možná je to chyba. Já už jsem smířený s tím, že na mě zubatá čeká. A jdu jí naproti.“
„To máš pravdu. A ty budeš právě ten parchant s trojkou v krvi, který člověku s pozitivním myšlením zničí život. Ne… Ty už jím JSI!“
„Ale miláčku, já přece neřídil auto už sedm let. Neumím ho ani nastartovat,“ usmál jsem se a napil se kávy se smetanou, kterou mi i s míchanými vajíčky naservírovala má drahá na nízký dřevěný stolek.
„Myslím to všeobecně. Vím, že existuje spousta lidí, kteří přemýšlejí negativně. Ale ti kvůli tomu nepijí tolik, co ty.“
„A to je právě jejich chyba, hledali by pozitiva alespoň v těch litrech chlastu,“ poznamenal jsem a poté nabral malou vidličkou první sousto míchaných vajec.
„Možná z něj chceš mít opravdu cirhózu jater, ale alkoholovou demencí trpíš už teď…“
„Já vím, miláčku. Jinak bych s tebou přeci nebyl…“
„Hajzle!“
„Jsem hajzl, kterého tolik miluješ… Jak je ten život někdy krutý a nespravedlivý…“

Přes poledne se zklidnila. Hodila přede mne talíř s rybími filetami a bramborami s cibulkou. Sním cokoliv, ale ryby vážně nesnáším. Bral jsem to jako pokus o pomstu. Všimla si mého kyselého obličeje a rozesmála se.
Den se nachýlil k večeru. Seděl jsem na malém koberci před televizí a sledoval turnaj ve snookeru. Není pro mne většího antidepresiva než takto překrásná hra. Přisedla za mě a poté mne objala kolem pasu. Bradu mi položila na rameno a otřela se tváří o mé několikadenní chmýří. Pomalu mi táhlo na třicet, ale stále jsem vypadal mladě, i když jsem se občas cítil jako šedesátiletý chlap. Vousů jsem nikdy moc neměl, a když jsem nemusel, neholil jsem se i několik týdnů.
Cítil jsem její prsa přimáčknutá na mých zádech. Otočil jsem se a dlouze ji políbil. Obešla mne a sedla si mi na klín. Rukou jsem pomalu zajel pod tričko. Její břicho bylo horké a hladké a mé prsty po něm klouzaly výš a výš, až k pevným prsům. Lehce zavzdychala a kousla mne do rtu. Sundal jsem jí v rychlosti svršek a odhodil jej do rohu místnosti. Políbil jsem ji na rty. Jen lehce… A na tvář, na ušní lalůčky, a po krku sjížděl až k jejím vystouplým bradavkám. V tu chvíli i ona musela pochopit, že Bůh opravdu existuje. Já to tedy věděl jistě…
„Lásko?“ zeptala se, když naše milostné chvilky vzaly za své. Pár přátel nás pozvalo na společné setkání do místní knajpy. Těšil jsem se.
„Ano, zlato?“ pravil jsem nepřítomně, hledaje pod postelí stejný pár ponožek. Po chvíli jsem hledání vzdal a navlékl si na levou nohu černou ponožku a na pravou zase modrou.
„Jsi v pořádku?“
„Jsem, proč bych nebyl… Proč se ptáš?“ nechápavě jsem se zareagoval a snažil se dostat do nohavic u kalhot.
„Existuje Bůh?“
„Pospěš si s tím oblékáním, dorazíme pozdě.“

Přišli jsme načas. Všichni už na nás čekali. Michal, můj nejlepší přítel a duševní dvojče, jenž mi v osmnácti letech zachránil život, když mi pomohl dostat se ze závislosti na
drogách, už pil třetí pivo a hlasitě se přes bar bavil s Tomášem, majitelem zdejšího nonstopu a zároveň výčepním, který se spokojeně usmíval.
Z Ondřeje, dalšího z mých nejbližších, klasicky táhla marihuana, a zatímco na stole vesele smotával dlouhé jointy, Milan, povoláním policista a Ondrův soused, jej bez zájmu pozoroval. Měl po směně, a tak jeho odznak a obušek ležely bezpečně uzamčeny ve skříňce na stanici. Míša, má dřívější platonická láska, seděla naproti stolu s Evou a Helenou, dvěma hezkými prsatými sestrami, a cosi aktivně řešily.
„No konečně!“ ozvalo se nadšeně od stolu, když jsme k němu přicházeli.
„Omlouvám se, ještě jsme něco museli řešit,“ šeptla má milá.
„Další předmanželská hádka?“ smál se Ondra, jemuž z úst trčel zapálený, právě smotaný joint.
„Zajímá mě už dlouho jedno téma a já bych se o něm ráda něco bližšího dozvěděla,“ dostalo se mu okamžité odpovědi.
„Jaká? Jaká?“ zpozorněli najednou všichni.
„Žádná, jde se pít a bavit!“ rezolutně jsem zamítl jakoukoliv možnou debatu, které jsem se nechtěl zúčastnit, protože bych byl jistě jejím hlavním aktérem, o což jsem vůbec nestál. Nesnášel jsem být středem pozornosti.
„Ptala jsem se ho, jestli existuje Bůh.“
„To je kráva!“ rozesmál se Ondra a vzápětí rozkašlal, jelikož nechtěně polkl kouř ze zapáleného špeka. Nikdy nekouřil trávu schovaný v místech, kde nemohl být nikým viděn a zahlédnut. Byl akceptován a chápán většinou místních, prostě to k němu patřilo. Nikdo si jej nedokázal představit bez spokojeného výrazu, kterým nám dával najevo, že lehká droga začala působit. Možná špatná image, ale jemu to stejně nevadilo. I Tomáš mu toto kouření toleroval a Milan jej z kamarádství přehlížel i ve službě.
„Běž s tím brkem smradit jinam,“ ozvala se Míša a začala znechuceně mávat rukama před obličejem, aby tak rozehnala Ondrou vyfouknutý kouř.
„Mě by to taky zajímalo. Naši jsou ateisti, já v Boha taky nevěřím. A ty jsi potetovaný náboženskými symboly od krku až po pas,“ přihodila do diskuse Helena.
„Do háje. Tome… Hej, Tome! Jo… Dvojitou zelenou, prosím tě, potřebuji se uklidnit… Jo, i pivo samozřejmě!“ mával jsem rukama nad hlavou.
„Nechte ho na pokoji, sakra…“ vmísil se do hovoru Michal a zapálil si tvrdou Camelku.
„…díky, brácho…“
„…až bude mít cirhózu, jak o ní poslední týdny kecá, Pán Bůh mu určitě ve spánku vymění tvrdé játra za nové,“ obrátil najednou a plácl mě po zádech.
„I ty, Brute? Víte co, kašlu na vás. Dopiju a jdu, nebudu poslouchat vaše blbé kecy!“
„Jsi blbec. Odpověz na stupidní otázku a můžeš pít vesele dál,“ provokoval i nadále Michal.
„Na stupidní otázky člověk obvykle nepotřebuje znát odpověď,“ namítl jsem.
„Myslím, že je tomu právě naopak,“ oponoval Michal, „člověka zajímají právě a jen stupidní otázky. Kolik hodin, dnů, nebo let lidstvo vyplnilo konverzacemi o blbostech? Jen hezky povídej a já ti za to zaplatím jednoho půllitra.“
„Fajn, sakra. Co teda chcete vědět?“ zeptal jsem se otráveně. Vyprávět ateistům o své víře mě nikdy nijak neobohacovalo. A myslím, že u nich tomu bylo podobně.
„Proč piješ, když jsi věřící? Není to hřích?“
„Piju, abych nemusel poslouchat tyhle trapné sračky.“

Ondra se opět rozesmál a sjel ze židle pod stůl. To, že pod ním stále dýchá, dokazoval neustálým pokašláváním. Využil jsem situace a párkrát ho kopl svými těžkými botami. I takto se dá vylít trocha zlosti na svých kamarádech. A navíc jsem mu kopanec dlužil za to, že mou milou nazval krávou.
„Když mučíš malé zvířátka a střílíš do hlav cizí lidi, když na ně vytahuješ kudlu, abys je obral o pár korun, co mají u sebe, když vědomě okrádáš ostatní a je ti to u zadku, když si obří hovězí steak poliješ kečupem za pár korun, když oslavně kmitáš pravačkou v nacistickém pochodu, když…“
„…když máš v posteli svou nahou milovanou, ale přitom s pivem v ruce koukáš dlouhé hodiny v kuse na snooker…“ přihodila svou trochu do mlýna i moje holka.
„…do háje, proč se mě tedy ptáš, když mi skáčeš do řeči?“
Musel jsem se pořádně napít právě přineseného piva. S Michalem jsem si poté přiťukl i dvojitou zelenou a následně ji poslal do svých tělesných útrob. Má milovaná mne omluvně chytila za ruku a pousmála se. Dlouze jsem se na ni zadíval, abych našel ta správná slova, kterými bych pokračoval v načatém monologu. Její dlouhé hnědé vlasy splývaly se světlou tváří. A ty velké modré oči, plné rty a krásné pevné dvojky, to vše bylo důvodem, proč jsem se na ni nemohl zlobit. Byla mou spásou v bezesných nocích a myslím, že o tom věděla.
„…když bojuješ ve zbytečných krvavých válkách a ani nevíš za co, když tupě pochoduješ a souhlasíš se stádem ovcí jen proto, abys byl někam začleněný, to je hřích. To je podělaný hřích. Ale já chlastám a nikomu tím neubližuji. Nikoho tím neurážím. Je to MŮJ život, jsou to MOJE játra, MÉ rozhodnutí, MÉ pivo zaplacené MÝMI penězi, které potěší MÉ chuťové buňky. Pánbůh je nade mnou a je rád, že jsem se aspoň vyhrabal ze spousty podělaných problémů a situací, kdy jsem šňupal kde co a pokoušel se předávkovat prášky, tehdy, jo, tehdy jsem hřešil! Je nade mnou a kouká se spokojeně, jak ve společnosti nejbližších dělám to, co mě baví a piju to, co mi chutná. Dnes se můžu opít a vy mě potáhnete domů, v posteli budu nepoužitelný,“ zachytil jsem nevlídný pohled své milované. Na nezaplacený nájem jsem už nemyslel, „ale zítra vystřízlivím a všechno zase bude v pohodě. Pán Bůh je nade mnou a ví, že jsem magor. On mě naprogramoval a teď se dívá, jak se s tím vším vypořádávám. Ale seru na to. Tolikrát mě podržela myšlenka na něj a ta šílená víra, které se vy smějete. Které se smějí všichni, protože to nechápou a nerozumí tomu. Mně nerozumí! Kašlu na církev, které se v restitucích vrací každý měsíc miliardy. Proč mi spousta lidí tohle vždycky vpálí do ksichtu? Jako by snad byla moje vina, že nám vládne banda prohnilých šmejdů a dalších vlastizrádců. Kašlu na to! Kašlu na kněze se zlatými prsteny, kteří si vesele píchají mladé ministranty a prochází jim to, kašlu na války kvůli křesťanství, je mi to jedno, protože se toho nezúčastňuji, netýká se mě to a nemá to co společného s mou vírou! Já mám svého Pána Boha, který to všechno vidí a pro mne není slabošství v něj věřit, protože i tak rozhoduji za sebe opět a jen JÁ SÁM!“ křičel jsem nahlas a zhluboka oddychoval.
Pár hostů, kteří seděli u ostatních stolů, se po mně překvapeně ohlédlo. Hned se však vrátili ke svým dialogům a pití piva. Bolela mne hlava. Bolely mne plíce. Naklopil jsem do sebe dalšího panáka zelené, kterého právě přinesl Tomáš, a praštil s ním o stůl.
Ostatní mlčeli. Ondra pod stolem stále hlasitě pokašlával. Po stěnách orosených skleněných půllitrů s řetízkujícím pivem, které stály na stole, pomalu stékaly obláčky bílé pěny.
„Tak… na Pána Boha!“ zavelel Milan, aby odlehčil situaci a prolomil dlouhé ticho, a vzal půllitr do ruky.
„Na Pána Boha!“ ozvali jsme se i my ostatní a pozvedli své sklenice.
„Héhm!“ ozvalo se pod stolem.
„Mám ještě jednu otázku,“ zeptal se Michal.
Dlouze jsem vydechl a pokynul hlavou.
„Odpustil by ti Pán Bůh, kdybych teď na stůl objednal láhev koňaku?“
Usmál jsem se. „Mně snad ano. Ale jak to bude s vámi, milí bezbožní, to už nechám osudu.“
„Na podělaný osud!“
„Jo! Na osud!"