*ČTYŘI SLOVA*

Marie, v dětství častěji nemocná, nebyla tělesně tak robustní, jako její sestra a když jsem ji poprvé vyšetřoval, svěřila se mi, jak je depresivní z toho, že je stále bezdětná. Zjistil jsem, že má dosud dětsky malou dělohu a že nebude snadné na tom něco změnit, poněvadž ve třiceti letech byla už plně vyspělou ženou. Svým sdělením jsem ji pochopitelně vůbec neuspokojil. Bylo mi jí líto a přemýšlel jsem, jak bych jí přece jenom mohl pomoci.

Brzy nato jsem navštívil ve vzdálenějším městě kolegu, který si pořídil i hormonální laboratoř a zabýval se tehdy právě zaváděnou a náročnou metodou laboratorního oplodnění. Všechno mi ochotně ukázal a vysvětlil. Domluvili jsme se i na společném plánu pro Marii.
Výsledek první přípravy pro náročnou laboratorní metodu hormonálními tabletami a injekcemi však nebyl úspěšný.

Teprve až o několik týdnů později se nám zdařilo, že Marie skutečně otěhotněla! Jak byla šťastná! Věděl jsem ale, že ještě nemáme vyhráno. Třetí měsíc bývá kritický i pro normální těhotenství a bohužel, Marie v něm přes intenzivní hormonální léčbu potratila.

„Myslím, že toho necháme, pane doktore. Takové psychické zatížení bych nechtěla ještě jednou zažít i když stále ještě toužím po dítěti. Zřejmě se mělo stát, co se stalo a musím se s tím smířit.“

„Milá paní, nesouhlasím s vámi a mám pro to svoje důvody. Chápu a rozumím pro vás jistě nepříjemným zážitkům. Nezapomeňte, ale že jste byla plné tři měsíce těhotná a že to zanechalo i něco pozitivního ve vašem těle.“ Naslouchala mi snad jen s předstíraným zájmem?

„Celé ty tři měsíce jste totiž byla pod maximálním vlivem vlastních hormonů a ty způsobily, že vaše původně tak dětsky malá děloha je teď skoro normálné veliká, takže máte velkou naději, že by další zdařený pokus vedl k déletrvajícímu těhotenství, které by se v případě ohrožení mohlo ukončit operativně a tím i úspěšně!“
„O něčem takovém jsem vůbec neuvažovala. Myslíte to vážně?Je to vůbec možné?“
Zdálo se, že ji moje důvody začly přesvědčovat a mne něco niterně nutilo, abych ve svém úsilí nepřestával. Když už jsem vyčerpal převahu mých „pro“ nad jejím „ne“, řekl jsem jí nakonec: „Jsem přesvědčen, že tentokrát to bude úspěšné, zcela určitě! Vždyť přece víte, že se říká, a něco pravdy na tom musí být, že je „do třetice všeho dobrého!“ a mrkl jsem na ni povzbudivě.

Naposledy se zamyslela a dlouho nic neříkala. Byly to osudové minuty, ve kterých se rozhodovalo, zda vznikne šance na nový život. Dosáhl jsem skutečně svými pouhými čtyřmi slovy, že konečně souhlasila?

S kolegou jsme pak sestavili aktuální plán užívání hormonálních tablet až po příslušné injekce, které jsem musel, jako už i dříve, aplikovat na hodinu přesně v den před plánovaným zákrokem. Po něm zbývalo několik málo týdnů čekat, zda se zdařil. Vím od ní, že byla v té době několikrát v kostele, kde se modlila, meditovala a doufala...

Snahy nás všech nebyly vskutku marné a radost byla veliká, když jsem zjistil, že je těhotenský test pozitivní! Mým úkolem bylo nyní dbát o to, aby na Marii nepůsobily žádné škodlivé vlivy, ať už duševní nebo tělesné. Pro jistotu jsem ji napsal práce neschopnou na první tři měsíce a držel ji pod podpůrnou hormonální clonou. Mezitím jsem ultrazvukem diagnostikoval k našemu oboustrannému překvapení, že Marie bude očekávat porod dvojčat - děvčátek!

V šestém měsíci se těhotenství, až dosud normálně probíhající, začlo komplikovat předčasnými děložními stahy. Přijal jsem ji na naše oddělení, aby měla absolutní tělesný klid a byla pod každodenní kontrolou celkového stavu. Předčasnou děložní činnost se mi podařilo blokovat až do čtyř týdnů před vypočítaným porodním datem.

Aby obě lehce nedonošená děvčátka neutrpěla normálním porodem žádnou újmu na zdraví, vysvětlil jsem jí, proč jsem se rozhodl pro císařský řez. Ulehčeně s tím souhlasila.

Mezitím jsou Jennifer a Kristýna už dospělé. Úspěšně odmaturovaly a připravují se na své budoucí povolání: jedna z nich bude zdravotní sestrou, druhá chce být veterinární asistentkou. Vděčná Marie i s manželem mi už od narození svých dvojčat posílají každoročně velikonoční a vánoční přání s rodinnou fotografií. Nikdy nezapomene uvést, že obě její dcery vděčí za své narození jen tomu, že jsem ji tenkrát přesvědčil, aby se „do třetice všeho dobrého“ pro ten třetí zásah přece jen rozhodla.

Stejně taky já jsem nesmírně rád, že jsem pouhými několika slovy přispěl k tomu, že mohla vzniknout jejich šťastná čtyřčlenná rodina!