Pašerák

Pašerák.

Je to již mnoho let. Někdy mám pocit, že se to snad ani nestalo. Ale stalo se.
Někdy v zimě roku sedmdesát tři. Byl jsem tenkrát na toulkách. Jsem toulavá duše a stále jsem hledal svou „parketu“. Tím myslím směr a smysl své existence. Samozřejmě jsem to nevnímal tak, jak to dnes píši. Byl jsem svobodný a silný mladý muž. Emigrovat jsem nechtěl a hledal jsem si klidné místo, kde by se mi líbilo. Prostě jsem se toulal jako tremp a rozhlížel se okolo.
Kamarádi vesměs zmizeli v zahraničí a lidé se zamkli do svých chat a za zdmi bytů. Většina mých známých se uzavřela do sebe a prakticky rezignovala na cokoliv. Zdálo se, že Češi si pomalu zvykli na to, že tam, kam v létě chodili na houby, tábořili okupanti se svými tanky a ostnatý drát udělal ze svobodného státu koncentrák. Zrazení a otrávení lidé rezignovali na touhu po reformování nereformovatelného. Já jsem se vrátil z vojny a vyrazil jsem na toulky. Má cesta mne zavedla na západ Čech. Mám rád ten kraj. Narodil jsem se v Karlových Varech. (V jižních Čechách, kde žila má rodina, jsem byl jen osm let). Našel jsem si práci v jedné fabrice a makal na tři směny v galvanovně. Hnusná práce v zápachu kyselin a neustálé zimě. Ale měl jsem klid. Když pánové, kteří mě tehdy sledovali, zjistili, že mi nemají co vyčítat, nechávali mne na pokoji. Měl jsem trochu problém s bydlením. Ale jen do doby, kdy jsem se spřátelil s jedním spolupracovníkem. Ten bydlel v horách. V malé vesničce u hranic dělal mimo jiné i správce rekreačního objektu oné fabriky. Nabídnul mi, abych tam u něj bydlel, než si seženu něco ve městě. Souhlasil jsem.
Autobus mne, jednou ráno po šichtě, vysadil v zasněžené stráni. Vystoupili tři lidé a jeden nastoupil. Z hromad sněhu koukaly jen špičky střech a komíny několika chalup. Autobus se otočil na malém place prohrnutém buldozerem a odjel. Za domy již byla jen holá stráň a za ní temný les. Na plac přijel gazík s pohraničníky a ti si prohlédli moje doklady. Když jsem jim řekl, za kým jdu, nechali mne stát uprostřed hromad sněhu a odjeli. Podle plánku jsem našel správnou chalupu a vešel dovnitř. Karel a jeho manželka mne přivítali a u ranní polívky jsme se domluvili na dalším.
Zjistil jsem, že Karel mne potřebuje jako topiče. V domku, kde jsme seděli, bydlel on a jeho manželka. Já jsem měl bydlet v rekreační chatě opodál. Šlo o to, že v chatě bylo třeba topit. Karel makal ve fabrice na směny a nestíhal vše udělat. V práci jsme se míjeli a tak když on pracoval, já topil. A naopak. Ukázalo se, že to bylo velice šťastné řešení. Pracoval jsem ve fabrice a dojížděl do kopců odpočívat. Hodinová cesta autobusem se někdy protáhla na dvě hodiny, ale to mě, ani nikomu v okolí nevadilo. Tito lidé byli na podobné problémy zvyklí a já si rychle zvyknul také. Bydlel jsem na chatě a lidé to vzali, jako hotovou věc. Občas se u mne zastavili pohraničníci na kávu a poptali se na mé zdraví. Smál jsem se tomu. Topil jsem a jezdil do práce. Byl jsem, po dlouhé době, náramně spokojen se životem. A doufal jsem, že mi ta pohoda vydrží.
Jednou jsem přijel z města až večer. Musel jsem si nakoupit a potom jsem jel stopem s dřevaři. Na chalupě u Karla jsem odevzdal Janě nákup, který jsem jí dovezl a odcházel jsem. Ve dveřích mne zastavil Karlův otec. Veliký, silný, jistě více než padesátiletý dřevař. Znal mne již od prvního dne, ale byl nemluvný a tak jsme se často jen pozdravili. Občas mne pozval na pivko do svého bytu a pokecali jsme s jeho parťáky, kteří se u něj pravidelně scházeli. Tentokrát to vypadalo stejně. Chytil mne za rukáv a zatáhnul do svého bytu. Tam seděli u stolu další tři muži. Staří známí. Lesní dělníci. Pozdravili jsme se a já si přisedl k nim. Popíjeli jsme pivo a i nějaký panák slivovice se ujal. Kolem osmé se otevřely dveře a se záplavou sněhu do místnosti vešel pomenší muž. Měl na sobě kožich a vysoké, gumové boty. Byl obalen sněhem, ale na tváři měl široký úsměv. Já jsem si myslel, že je to některý ze sousedů, jehož ještě neznám. Zřetelně jsem se mýlil.
„Nastar kluci!“ řekl. A to byla jediná dvě souvislá česká slova, jež jsem od něj kdy slyšel. Jinak mluvil podivnou změtí českoněmečtiny a ostatní muži se mu přizpůsobovali. Udělali mu na lavici místo a já jsem pověsil jeho těžký kožich na věšák u kamen. Pozoroval jsem s údivem, že muž má pod svetrem, který si také svlékl, jakési řemení, ověšené malými, plátěnými kapsičkami. Byl to již starší muž. Tak přes šedesát let. Štíhlý a svalnatý. Měl šedé, husté vlasy a modré oči. Mlčel a zkoumavě si mne prohlížel. Nezdálo se mi, že by byl překvapen mou přítomností. Po chvilce se zasmál a začal odepínat pytlíčky z řemení. Každý z nich vysypal na stůl. Bylo mi zřejmé, že muž je pašerák. Neuměl jsem si však představit, jak může přejít hranici, jež je nejvíce střeženou na našem území. Leccos jsem o tom věděl. Byl jsem na vojně průzkumníkem.
Muž vysýpal sáčky a já jen zíral. Léky! Masti. Tablety. Ampulky. Nějaké cigarety. Žvýkačky. Čokoláda. Ale hlavně léky. Muži si rozebírali kontraband a dávali Hanzimu (tak mu všichni říkali) papírky s dalšími požadavky a peníze. Na stole se navršil pěkný balík peněz. Když obchod skončil, popíjeli jsme kolem kamen a mírně rozehřátí muži zpívali. Česky i německy. Drželi se kolem ramen a hulákali jako na lesy. Kolem jedenácté Hanzi vstal. Viděl jsem, kolik alkoholu vypil, ale na něm nebylo znát, že by měl v hlavě. Oblékl si kožich a narazil čepici. Podal a pevně stisknul ruku všem okolo. Tedy i mě. Měl suchou ruku a velice pevný stisk. Vrzly dveře a byl pryč. Já jsem se také chystal k odchodu a Karlův otec šel se mnou. V chatě mi potom vysvětlil, jak to je s Hanzim.
„On žije na druhé straně. Má za ženu mou sestřenici. My jsme tu vlastně všichni přízeň. Hanzi zná chodníčky. Nosí nám léky, které tady není možné sehnat. Pomáhá spoustě lidí. Nikdo neví, kudy chodí a nikdo se jej na to neptá. Všichni jej potřebujeme. Možná i pohraničníci. Nevím. Ale nikdy sem nepřišli, když tu Hanzi byl. V každém případě o něm musíš mlčet. I před Karlem. On je jiný než já. Ty tu můžeš bydlet jen proto, že on se za tebe zaručil a má to u nich“ (ukázal palcem ke stropu) „dobrý. Pokud bys něco potřeboval z venku a máš prachy, klidně si Hanzimu řekni. Určitě ti to donese. Padl jsi mu do oka. Teď jdi spát. Dobrou noc.“
Dlouho do noci jsem přemýšlel nad zvláštním večerem. Takových večerů jsem později prožil ještě několik. Hanzi přicházel často a nosil lidem vše, co nebylo možno sehnat v tomto tehdejším koncentráku. Chodil pravidelně a nosil vše, co si kdo objednal. Měl obrovskou výdrž a přicházel za každého počasí. Nikdy jsem u něj neviděl jakoukoliv zbraň. Postupně mi donesl zásoby léku (mast na ekzém) na mnoho let. Dost jsme si spolu povídali. Nikdy však o politice. Ta pro něj byla tabu. Dodnes na něj myslím, jako na dobrého člověka a jsem rád, že jsem jej znal.
Postupem času se určitým orgánům přestalo líbit to, že jsem v klidu a já, abych neohrožoval jiné a uspokojil své toulavé boty, jsem odešel. Opustil jsem své nové přátele i ten kraj. Toulal jsem se a po čase se také usadil. Nikdy jsem se nikomu nezmínil o lidech, které jsem tenkrát znal. Nyní jsou již všichni na pravdě Boží a já necítím povinnost mlčení. I přesto jsem lidem dal jiná jména a ani osadu, o níž jsem mluvil, jsem nejmenoval. Sichr je prostě sichr.