Dárek

Padala.
Země jí letěla vstříc, nevšímavá k jejímu strachu.Padala často, ale tohle bylo jiné.
A to nejhorší přišlo až pak. Vzorek dlažby otištěný do lebeční kosti, nářek trhaných tkání ... a tváře. Skláněly se k ní s lačností, která děsila, a ona v nich četla vzrušení a taky mrazivou radost. Že ještě nejsou na řadě, že se to nestalo jim.
„Měli bysme něco udělat...“
„Proč? Je mrtvá.“
Nejsem, já žiju, slyšíte ? Žiju! Pomozte mi přece!
„Todle nemohla přežít. Vyblejsknu si ji, něco takovýho se nevidí každej den.“
Když na ni namířil mobil, zaječela. Vždycky zaječela, ale - stejně jako předtím - ji nikdo neslyšel.
A pak mezi čumily zahlédla svůj vlastní obličej...

Knihovna byla plná světla. V širokých pruzích dopadalo na prošlapané linoleum a jeho dotek alespoň pomyslně hřál.
Lidí tu bylo poskrovnu. Obě knihovnice se opíraly o výdejní pult, hlavy skloněné nad katalogem cestovní kanceláře, zdálo se, že vůbec nevnímají okolí.
Zuzana si našla své místečko v nejzazším koutě, kde regály tvořily jakousi slepou uličku. Sem málokdy někdo zabloudil. Konečně klid a žádné tváře, jen mravenčí armády písmen, které v nekonečných karavanách vlekly poselství slov po ohmataných stránkách. Tady byla v bezpečí. Sem noční můry nesměly. Ani ta Zuzanina.

Zato on tu byl. Zase. V potrhaných a flekatých hadrech, se strništěm na vyhublé tváři vypadal jako přízrak z hororu. Přesto se ho Zuzana nebála. Jeho tvář nepatřila k těm ze snu - bezvýrazná a nečitelná vypadala, jakoby z ní všechny emoce někdo vygumoval. Ale nebyl to obličej autisty ani idiota. Zářily z něj hluboké tmavě hnědé oči, které k Zuzaně na zlomek vteřiny pozvedl vždycky, když prošla kolem.
Poprvé – před týdnem – sebou při jeho nečekaném pohledu polekaně trhla. Vzápětí reagovala omluvným úsměvem a on ji napodobil. Od té doby se takhle beze slov zdravili každý den. Bylo nad slunce jasnější, že se tu schovává před zimou. Možná se ho knihovnicím zželelo. Ale spíš měl prostě jen platný průkaz.

Zuzana vytáhla z police knihu a posadila se. Našla stránku, kde včera skončila, a sklouzla v prostoru i čase do příběhu, který se před ní rozevřel. Svět kolem pro ni přestal existovat. I když ne úplně.
Ucítila ho ještě dřív, než na stránku dopadl jeho stín. Popelnice říznutá kanálem. Tichý měkký hlas se k tomu puchu vážně nehodil.
„Tohle není moc veselá knížka,“ ukázal na román, který četla.
Feťáci, ožralci a povaleči, tak o nich vždycky mluvila matka. Zuzana se těm týpkům s krhavým pohledem a hroznem naditých igelitek u nohou pokaždé pro jistotu vyhýbala širokým obloukem.
Ale tenhle nevypadal tak úplně jako oni. Smrděl sice na sto honů, ale oči měl jasné a byla si téměř jista, že by na pažích, ukrytých v rukávech neskutečně špinavé bundy, nenašla ani jediný vpich.
Pohodila hlavou.
„Není veselá? A záleží na tom? Svět taky není moc veselý místo k žití.“
„Co vy o tom můžete vědět...“ přelétl očima její postavu a skoro neznatelně se ušklíbl. Slušně oblečená, dobře živená, má střechu nad hlavou a teplou postel...co by jí asi tak mělo chybět?
Zaslechla ironii v jeho hlase a okamžitě se naježila. Vidí jen povrch a odvažuje se ji soudit... co ON může vědět o běsech, které ji pronásledují?

Všiml si, jak se jí rty sevřely do úzké odmítavé čárky, a natáhl k ní ruku.
„Já jsem Petr,“ řekl smířlivě. Opravdu ji nechtěl naštvat, byla jediná, kdo s ním za poslední dobu nejednal jako s odpadem.
Ve stejném okamžiku, kdy se rozhodla tu ruku přijmout, zachytila pohled nějaké ženy. Byl v něm nesouhlas, znechucení a neskrývaná averze k vagabundovi, který svou přítomností znesvěcoval posvátný chrám literatury.
Zuzana si uvědomila, že je to jedna z knihovnic, podsaditá mužatka s hrubými rysy. Vypadala jako bachařka. Přišla až sem, sledovala bezdomovcův pohyb se zarputilostí bezpečnostní kamery a jen čekala na záminku, aby jej mohla dát odsud vyvést.
A náhle se tyčila nad dívkou, podobná sopce před výbuchem.
„Obtěžuje vás, slečno?“ sykla dychtivě.
„Ne... jistěže ne...“
„Takže - patříte k němu? Taky si tu jenom čtete...“
„A co bych asi tak měla v knihovně dělat?“ odsekla Zuzana. „Stojky nebo třeba striptýz?“
„Nech si ty poznámky,“ přešla bachařka k tykání. „Nějaká drzá, ne? Příspěvek zaplacený máš?“
„Mám. Můžete si to ověřit u vás v počítači.“
„Ověřím, neboj se.“ Žena se vrátila zpátky ke své kolegyni.

„Omlouvám se,“ řekl Petr, „ ta buzerace byla kvůli mně.“
„Jen si tak nefanděte,“ usmála se Zuzana. „Chodím sem od základky a protivná ona byla vždycky. Jako dítě jsem z ní měla dokonce trochu strach.“
„Ale stejně...díky. Kdybyste jenom naznačila, že vás otravuju, zavolala by policajty a nechala by mě vyhodit.“
Zuzana pokrčila rameny. „Tohle jsou veřejné prostory, máte stejné právo být tady jako kdokoliv jiný.“
Shovívavě na ni pohlédl – jako na děcko, které právě pláclo naprostou pitomost.
„Když myslíte... no , radši vás už nebudu rušit.“

Nerušil ji, klidně by si s ním povídala, ale zdálo, že Petr už o žádnou konverzaci nestojí. Vrátil se na své místo k oknu a jí už nevěnoval jediný pohled. Pokradmu pozorovala, jak se usadil, přehodil si nohu přes nohu a začetl se znovu do své knihy. Zpod nohavice mu vykukovaly zmačkané noviny, kterými měl vycpané boty na ochranu proti mrazu. Najednou se jí už nechtělo číst. Zastrčila román zpátky do police a vyklouzla z místnosti.

Další dva dny se knihovně vyhýbala. Ne kvůli té jedubabě (takových je stejně plný svět), ale proto, že jedna myšlenka, jeden okamžitý nápad v ní dozrával docela těžce.
Má to udělat nebo ne? Co když ho naštve nebo urazí?
Když se konečně odhodlala a vešla dovnitř, stál u regálu s novinkami, zády k ní. Dotkla se jeho ramene.
„Tohle je pro vás,“ vtiskla mu cosi do ruky, „ ale otevřte to až doma,“ vyhrkla a vyběhla ven.
Neohlédla se a tak nemohla vidět, jak mu úsměšek zkřivil rty (doma? to půjde asi těžko, vážená...) a pak se náhle proměnil v úsměv, to když nahmátl hřejivý obsah balíčku – modrobíle pruhované podkolenky.

Každý člověk něco neumí. Jeden zpívat, jiný tančit a další třeba řídit auto. Zuzana neuměla dávat dárky. Kdyby si mohla něco přát, tak aby už někdo konečně zrušil všechny ty svátky, narozeniny a Vánoce, a zbavil ji nutnosti nakupovat něco pro někoho. S osudovou úporností vybírala zoufale praktické a zoufale nudné věci, aby pak slyšela matku říkat: „Přesně TAKOVOU zástěru jsem VŽDYCKY chtěla!“- a z toho shovívavého tónu jí běhali pod kůží mravenci.
A ještě nikdy v životě nedala nic úplně neznámému člověku.

Když nazítří odpoledne opět vklouzla mezi četby chtivé návštěvníky, mravenci pod kůží se jí hemžili jako šílení. Proboha, jen ať jí neděkuje, ať o tom vůbec nemluví a dělá jakoby nic. Beztak to zas bylo šlápnutí vedle.
Neděkoval jí. Vůbec tam nebyl.
Zuzana prošla celou knihovnu, nakoukla do všech uliček, ale po Petrovi ani stopy. Vydržela až do zavírací hodiny. Bloumala mezi regály, bezmyšlenkovitě otvírala knihy a klouzala očima po řádcích, aniž vůbec vnímala, co čte.
Kde, k čertu, vězí? Chodil sem denně - tak proč ne dnes? Že by se přece jen urazil?
Knihovna se pomalu vyprazdňovala, až Zuzana zůstala mezi haldami potištěného papíru sama. Bylo jisté, že teď už Petr nepřijde. Zamířila k východu, v zátylku zlomyslný jedubabin pohled.

Venku začalo sněžit. Vločky vířily v záblescích neonů jako barevné konfety a usedaly jí na tvář. Opustila rozzářené náměstí, chvíli se bezcílně potulovala ulicemi, než si uvědomila, kam vlastně jde.
Park před hlavním nádražím byl pustý. Jeho nedobrovolní obyvatelé se stáhli do nádražní haly, aby tam v teplém koutě urvali aspoň pár minut spánku, než je policejní hlídka vyžene zase na mráz. Doufala, že Petra najde tady, ale žádná ze zarostlých tváří, které se k ní bez zájmu obracely, jí nebyla povědomá. A proč taky? Město je veliké a jedinec se v něm ztratí spolehlivěji než pověstná jehla v kupce sena. Bylo načase vrátit se domů. Ulice se už vylidnily, jen občas prošla kolem zachumlaná postava venčící psa.
Zuzana zabočila za roh – a strnula uprostřed kroku.
Stáli tam... stejně jako tenkrát... hlouček sražených těl uprostřed chodníku. Neviděla jim do tváří, ale museli to být oni... stejně nahrbená záda, jak v mírném předklonu zkoumali cosi na zemi... stejně nezřetelné mumlání, napůl soucitné a napůl lačně vyčkávající. Jediný rozdíl byl v tom, že tentokrát nestála Zuzana sevřená mezi nimi a půl metru od jejích nohou nezdobila dlažbu bizarní mozaika z krve a mozku nešťastnice, která právě vypadla (nebo vyskočila?) z okna. Nemusela se dívat, jak se ústa té ženy otvírají v bezhlesé prosbě
o pomoc, nemusela se proklínat za to, že nedokáže dělat nic jiného než stát a zírat na ni. Stejně jako všichni kolem, jako všechny ty anonymní hyeny v davu, který zvětřil smrt.
Hlavou jí tehdy vířily všechny nabiflované zásady první pomoci, ale nebyla schopná přimět se, aby poklekla k rozbitému tělu a aspoň se o něco pokusila. Adrenalin jí koloval žilami a srdce poslušné jeho příkazu se vybičovalo k šílenému tempu. Najednou nemohla dýchat, musela pryč dřív, než omdlí nebo začne nepříčetně ječet. Tehdy se jí podařilo odtamtud utéci – jen proto, aby zjistila, že před některými věcmi se vlastně utéct nedá.

Tentokrát byla Zuzana dobrých deset metrů daleko, ale přesto se jí zmocnila závrať a do krku jí stoupla palčivá pachuť žluči. Netoužila se dozvědět, co to tam mají, chtěla se rozběhnout na opačnou stranu, pryč, co nejdál od toho přízračného dejà vu, ale nohy ji odmítly poslechnout.
Znenadání se hlouček čumilů rozpadl.
Někteří šli směrem k ní, míjeli ji, zaslechla něco jako : „...beztak je ožralej... do rána zmrzne a bude zas o jednoho somráka míň... proč by se měl válet na záchytce, když za to stejně nezaplatí ani korunu...“
Než se nadála, byli všichni pryč, jen u těla ležícího na chodníku se kdosi skláněl. Zprvu ji napadlo, že aspoň jeden z nich našel v sobě trochu soucitu a snaží se nebožákovi pomoci, než si uvědomila, že se onen člověk pilně činí - u jeho nohou. Stahoval tomu muži boty a pak i ponožky. Zahlédla modrobílé proužky a srdce se jí zastavilo.
„Zbláznil jste se? Co to děláte?“ vykřikla a rozběhla se k nim. Zloděj si nevzrušeně nacpal kořist pod rozdrbaný kabát. „Mu sou nanic, ale já to eště užiju,“ zamumlal napůl omluvně a ztratil se.

Zuzana osaměla s nehybným tělem u svých nohou. Muž ležel na boku, obličejem k zemi a pod jeho tváří se zvolna rozšiřovala skvrna, která ve světle výbojek vypadala jako černý inkoust. Klekla do sněhu, ale neucítila pach zvratků, nýbrž sladkou měďnatou vůni.
„Panebože, prosím, ať to není on... prosííím...“
Otočila ho na záda. Měl zavřené oči, oteklou tvář a zdeformovaný nos, nejspíš po silném úderu. Sklonila se k němu a do obličeje ji zasáhlo něco teplého a lepkavého. Na krku, napůl skryta pod límcem Petrovy bundy zela nevelká rána a z ní tryskal pramínek... a tryskal docela slabě.

- Tak co teď uděláš? Nemusíš... nemusíš dělat nic... prostě vstaneš a půjdeš si dál svou cestou... o jednoho somráka míň...
- On není žádný somrák... je to Petr...
- No a? Stejně umře... a tobě se přece vždycky dělalo při pohledu na krev blbě... a třeba má AIDS? Co ty víš?... Tak na co čekáš? Seber se a běž... uteč... nebude to poprvé...
- Sklapni!

Instinktivně to místo stiskla, zatímco druhou rukou zběsile lovila v kapse mobil. Petr zasténal.
Žije, zaradovala se.
Zatím, dodal skeptický hlásek v její mysli, ale ona ho neposlouchala.
Vyťukala stodvanáctku,a klidným, vyrovnaným hlasem ohlásila nehodu.