Rychlokurs dělání zázraků

» RYCHLOKURS DĚLÁNÍ ZÁZRAKŮ «



Prologue

Každý z nás je svým vlastním kapitánem na své lodi plující po řece života. Jak ze své zkušenosti všichni víme, její vody zdaleka nejsou vždy jenom pokojné. Někdy se naše loď dostane na místa, kde je voda kolem rozbouřená a málem nám hrozí ztroskotání. V takových chvílích je důležité mít místo, na kterém ty bouře života můžeme přečkat. Tím místem by měla být rodina, v níž každý její člen najde přístav, ve kterém může zakotvit v bezpečí.
Kdyby v následujících řádcích někdo objevil poselství pro sebe, tak měly smysl a bude to víc, než bych si mohl přát.
A teď, svatá Kordulo, ochraňuj nás a veď naši loď pryč od útesů a mělčin...


———————————————————

Když byl můj bratr dítě, měl období, kdy se bál bouří. To se prý stává i v lepších rodinách. Blesky a hromy jej dovedly hodně vystrašit. Natožpak v noci, kdy je bouře pro malého kluka ještě hrozivější.

Třeba jednou: uprostřed noci bouře, jako kdyby měl přijít konec světa. Liják prudce bubnoval do okenních skel, burácení hromů se ozývalo ze všech stran a blesky osvětlovaly pokoj snad každou druhou vteřinu. Prostě děs a hrůza. Na spánek ani pomyšlení.

Vzbudil jsem se a ve světle blesků jsem spatřil siluetu mého bratra, sedícího ve své posteli. Byl samozřejmě vzhůru, ale neplakal, nesnažil se mě vzbudit, ani na mě nevolal. Tiše bojoval se svým strachem. Byl tak statečný! Já ale moc dobře věděl, jak se cítí a co prožívá.

Nejsem od něj o tolik starší, ale přece jen - starší. Tudíž jsem musel být také ten odvážnější. Vstal jsem z postele, prošel napříč pokojem k jeho posteli a sedl si na její kraj. Neřekl jsem nic, pouze jsem brášku objal. Klidně a pevně. Seděli jsme takhle beze slova vedle sebe a koukali se, jak blesky křižují nebe. Pak musel blesk uhodit někde hodně blízko, protože úder doprovázel ohlušující hrom. Bratr se polekal a přitiskl se těsněji ke mně. Cítil jsem, jak se chvěje. Dva bratři, dvě blízké lidské bytosti ve vzájemném objetí, samy uprostřed běsnícího černého vesmíru. Tak nám to tehdy připadalo. Aby nepoznal, že jsem se také pořádně lekl a především aby neměl ještě větší strach, řekl jsem jakoby nic:
„To byla pecka, co?”
Snažil jsem se jej povzbudit:
„Ničeho se neboj, vždyť jsem tady s tebou. Spolu vše zvládneme, i ty nejstrašnější bouře světa.”
Pak jsem jej mírně polechtal a dodal jsem:
„A usměj se přece, když už nás tolik fotografujou.”

Když blesk znova osvětlil pokoj, měl skutečně lehký úsměv na rtech. Jeho strach byl ten tam. Když jsem cítil, že jeho napětí povolilo a zklidnil se, ulevilo se mi. Bouře se pomalu vzdalovala a slábla.
„Tak vida”, šeptl jsem mu do ucha, „je to za námi.”

Chtěl jsem vstát a vrátit se do mé postele, ale bratr mě chytil za zápěstí a žadonil:
„Zůstaneš ještě se mnou? Jenom chviličku, dokud usnu. Prosím.”
Neměl bych to srdce jeho přání odmítnout. Lehl jsem si tedy na kraj postele vedle něj. Bratr po chvilce spokojeně usnul. Jak jinak, já také.

Vzbudil jsem se, až když někdo zakřičel:


=========================
Psaní je vaše záliba, ale způsobuje vám nemalé potíže? Konečky vašich prstů jsou oteklé a dělají se vám na nich krvavé puchýře? Jste kvůli těmto bolestem nervózní a podrážděný, křičíte na děti, které se v důsledku stresu nemohou učit, nosí ze školy špatné známky, váš manžel/vaše manželka se proto vzteká na děti i na vás a vůbec, celé vaše manželství se řítí do záhuby?
To vše nemusí být! Nabízíme vám snadné řešení! Zahoďte vaši starou klávesnici a pořiďte si novou!
Klávesnice SuperEasyKey modelové řady SEK 500 je ultramoderní, ergonomicky tvarovaná klávesnice, vyrobená z recyklovatelného materiálu nově vyvinutém špičkovými experty v oblasti kosmického výzkumu. Díky tomuto unikátnímu a ušlechtilému materiálu je dotek kláves sametově hebký. Konečky vašich prstů budou hýčkané a rozmazlované. U modelové řady SEK 700 navíc naleznete speciální tlačítko, po jehož stisknutí klávesnice uvolňuje do prostoru vůni získanou z extraktu z pryskyřice sibiřské borovice. Účinné složky této vůně mají prokazatelně výrazně pozitivní vliv na kreativitu a tvořivost při psaní. U téhle modelové řady je navíc povrch každé klávesy pozlacený.
Pište na klávesnicích pro profesionály! Luxus, který si zasloužíte, za cenu, kterou si můžete dovolit! Pro dokonalý požitek z psaní!
Dodáváme v 27 módních barevných odstínech. K dostání u všech renomovaných prodejců s výpočetní technikou, nebo objednávejte telefonicky.
Pozor! Nepřehlédněte! Když si vaši novou klávesnici objednáte během následujících 5 minut, získáte ji s neuvěřitelnou akční slevou ve výši až 1% ! Neváhejte a využijte naši jedinečnou nabídku ještě dnes!

Konec reklamního sdělení.
=========================


Vzbudil jsem se, až když někdo zakřičel:
„Budíček, pánové, je čas vstávat. Honem ať už jste vzhůru!”

Ten ,někdo’ byl náš táta, který nás přišel vzbudit, jako to dělával každé ráno. Pak si všiml, že jsme oba dva v jedné posteli a dodal:
„A hele, tady se někdo bál bouře?”

Chtěl jsem vstát, ale záhy jsem zjistil, že mě příšerně bolí záda. Jen stěží jsem vstal z postele. Zato bratr byl čilý jako rybička.

U snídaně jsme to od táty schytali oba. Nejprve bratr, když mu táta vytkl:
„Nemyslíš, že seš již poněkud velkej kluk, aby ses bál bouří?”

Pak se táta obrátil ke mně:
„A ty bys mohl mít špetku rozumu, abys věděl, že takhle se pořádně nevyspíš a budeš celej den ve škole unavenej a ospalej. Oba dva v jedné posteli! Jak tě to vůbec mohlo napadnout?”

Jen jsem pokrčil rameny. Táta měl pravdu. To se ví, že jsem po takhle strávené noci byl celý ztuhlý a také poněkud dokopaný, jak se bratr v noci prohazoval. Jenomže kdybych zůstal ležet ve své posteli a věděl, že bráška se třese strachy - copak by to šlo, nic neudělat? To bych spal ne že zle, ale nemohl bych spát vůbec! Jak jsem to tátovi ale měl vysvětlit? Asi by to nechápal.

Táta vypadal, že se opravdu zlobí a já měl vážné obavy, jestli si neumane rozdělit nás, tedy že bychom s bratrem přestali bydlet společně v jednom pokoji. To jsem nechtěl, to by pro mě bylo vyloženě jako za trest. To radši ať mně zakáže televizi.

Bratr se na mě provinile kouknul a zeptal se mě, jestli se na něj teď zlobím. Pocuchal jsem mu vlasy a s úsměvem jsem mu odpověděl:
„Co tě to napadá, proč bych se zlobil? Já tě přece, bráško, mám rád, že ani nevíš, jak moc. Pamatuj, že vždycky, když budeš mít strach, přijdu za tebou a obejmu tě. Na to velcí bratři přece jsou.”
Samozřejmě, nejsem o nic méně líný než většina lidí, ale dodržovat tenhle příslib mi nikdy nebylo zatěžko.

Pak něco cinklo, někde skříplo v orloji a na poličce nad postelí mého bratra najednou již nebyly autíčka a dřevěný vláček, nýbrž odborné knížky a učebnice. Byl tu den, kdy bratra čekala maturitní zkouška. Studoval na střední škole podobný obor jako kdysi já, takže jsem dobře věděl, že to studium je všechno jiné, jenom ne procházka růžovou zahradou. Byl jsem na něj hrdý, jak si uměl se vším poradit. Byl šikovný, inteligentní a na maturitu se pilně připravoval, ale přesto - měl strach. Vždyť kdo z nás ho v ten den neměl. Dříve, než odešel do školy, jsem šel za ním. Můj malý bráška, najednou tak dospělý v tom obleku. Chtěl jsem mu popřát hodně štěstí u zkoušek, ale předběhl mě. Chvíli mně hleděl přímo do očí a pak řekl:
„Ať se dělo cokoli, ty jsi vždycky stál při mně, ve všem si mě podporoval a zastával ses mě. Vím, že i když jsi kliďas, byl by ses za mě taky popral, kdyby to jinak nešlo. I když jsme o tom nemluvili, chci, abys věděl, že já jsem to celá ta léta cítil, že mě máš...”
Bratrovi se lehce zachvěl hlas, ale po chvilce pokračoval:
„...zkrátka věděl jsem, jak moc ke mně cítíš. Já ti za to všechno, brácho, moc děkuji. Hrozně moc to pro mne znamená.”
Co říct na taková slova? Také mě to stálo hodně ovládání, ale odpověděl jsem:
„Nemusíš mi děkovat za něco, co by mezi bratry mělo být úplnou samozřejmostí. Na to velcí bratři...znáš to. Jsem nesmírně rád, když si to tak cítil. Ty přece taky potřebuješ lásku a všechnu sis ji zasloužil, ne-li i více. Kdybych tě neměl, přál bych si přesně takového bráchu, jako jsi ty. Opravdu. Je skvělé tě mít, je skvělé, že máme jeden druhého. Je toho taky hrozně moc, za co Ti jsem vděčný. Hodně jsi mě naučil, nejvíce o mně samém.”
Pak bratr pokračoval:
„Ještě se tě chci na něco zeptat. Pamatuješ, cos dělal, když jsem se jako malý kluk někdy bál?”

Tedy ne co jsem říkával, nýbrž co jsem dělával! Jakpak bych se nepamatoval! Neodpověděl jsem - tady už slova skončila. Sevřelo se mi hrdlo a nebyl jsem schopen říct už ani slovo. Jenom jsem mého bratra pevně objal a doufal, že mu tím objetím řeknu všechno, co jsem mu říct chtěl, ale nedovedl jsem to vypovědět slovy.
Byl to zvláštní okamžik, jakých je za život jenom několik. Byli jsme si oba vědomi, že něco končí a něco nové brzy začne a že ačkoliv se v našich životech ledacos mění a měnit bude, jednou věcí si pořád budeme moct být jistí: tím bratrským poutem mezi námi, které nás spojuje. Neviditelně, ale o to silněji. Díky němuž si my dva, navzdory pádícímu času, zůstáváme pořád stejně blízcí. A to pro život rozhodně není málo.


———————————————————

Epilogue


Strýček Jonatán vždy říkával, že objetí, to je skutečný zázrak: jedna velikost sedne všem. Krom toho, objetí nic nestojí, je prokazatelně zdraví maximálně prospěšné, je bez jakýchkoli negativních vedlejších účinků a ekologicky naprosto nezávadné. Nejen, že vypoví více než tisíc slov, navíc také upřímněji.

Dělat zázraky je tak snadné. Člověk za to nic nedá a výsledek může být překvapující. Jenom to, co dáme jinému, se nám neztratí. Tak co, zkusíte to někdy?

Jo, a - za tu slzu, která mně tehdy po tom objetí stekla po obličeji, jsem se ani nějak moc nestyděl. Snad se tomu dá rozumět.



Ještě jsem dlužen poznámku na vysvětlení vloženého textu:
Akceptovali jsme (i když jsou i tací, kteří ne) přerušování televizního reklamního vysílání krátkými kousíčky filmů (nebo je to snad obráceně?) a vůbec nám to nepřijde jako absurdní zrůdnost, kterou to je. Vsadil bych se, že stejně tak akceptujeme jednoho dne i přerušování textu v knihách „komerčními sděleními”. Nebo snad ne? Malá ukázka, jak by to mohlo v praxi vypadat. Vždyť kolik reklamního prostoru se v knihách skýtá, jenom ho objevit... (Moc doufám, že se teď nikdo neinspiroval.) •