Žij rychle, umři mladej

„Dneska toho nechám.“ zašeptal rozhodně. Slyšela to.
„To je dobře, ničí tě to.“
„Víš, nemá to smysl. To věčný utíkání před světem, před lidma, před šedivostí. Prostě to nemá ten správnej směr.“
„Chceš utíkat jinak?“ pohodila vlasy a zapálila si. Miloval, když světlo házelo rudé odlesky od její hřívy. Celý pokoj se rozzářil. Nebyla vidět ta špína kolem.
„Ne… to ne.“
„Tak co teda chceš? Prachy? Slávu? Manželku a jistotu?“ To opovržení z ní tryskalo.
„Na co prachy - koupit si zkaženej svět? Ani nestojim o to, aby mě znali zubožený lidi na ulici. Ale mít jistotu by bylo hezký…“ fantazíroval.
„Kam se poděl ten bohém…?“ zavzdychala a protáhla se jako kočka. Její ruce byly jako párátka.
„Všichni stárnem.“
„Za to můžou ty jistoty… Honíme se za nima, jak za zlatým prasetem. A než je získáme, zestárnem starostí o ně.“
„Máš jinej plán?“
„Žij rychle, umři mladej.“ Citovala punková hesla s nádechem starých časů. Víte, jak voní starý časy?
„Už se mi to nezdá tak fajn…“ potáhnul si od ní. A pohladil ji po holé noze. Byla krásná a křehká. Jako víla. Nikotinová kráska.
„Zpomaluješ.“ zívla a sáhla pod postel. Ta dřevěná krabice, co vyndala, měla nádech Pandořiny skřínky.
„Možná jsem už propásnul okamžik na umření.“ odtušil a sledoval, jak vytahuje jehlu. Všechno je tak šedivé.
„Stejně jsme všichni uvnitř mrtví.“ podvázala si žílu. Modrá linka se prodrala jejím průsvitným tělem vzhůru. Chtělo se mu plakat.
„Žádnej div, když do sebe pouštíme tenhle jed.“ přejel jí po ruce.
„Mluvíš jako zasranej moralista. A vůbec, chceš taky?“ zeptala se naoko naštvaně. Ta šedá barva kolem se mu vtírala na mozek. Všechno bylo obyčejný, suchý, zlý, zničený, … mrtvý.
„Tak mě zabij, lásko.“ zašeptal a vzal od ní jehlu. Zasranej moralista, jo to jsem já. S pevnou vůlí, podvázanou žílou a mrtvým srdcem.
Žij rychle, umři mladej, asi se mi to splní.
A spolu s obsahem injekce se svět začínal vybarvovat… Naposledy.