Čajočka u stanu

Po prvé jsem viděla mladou „čajočku“ ožralou do bezvědomí, až ji křísili záchranáři na velikém mecheche v Mezilaborcích, když se otvíralo Muzeum Andyho Warhola. Z Prahy byl vypraven vlak plný umělců, výtvarníků a novinářů a všech těch, co se tam měli vystoupit, nebo tam prostě jen chtěli být vidět. Moje máma je výtvarnice, navíc vždy měla pár dobrých známých v Praze, jela na tu akci taky a mě, cca 17tileté kůzle vzala sebou.

Ale ještě víc mi utkvělo v paměti, jak jsme s Julom nalezli u stanu málem v bezvědomí čerstvou osmnáctkou na Olcnavě. Byl to ten víkend, kdy se poprvé jel slovenský Pony Express a jedna zastávka byla v Olcnavě. Jako doprovodní akce hrály různé kapely, byly tam ukázky práce s dobytkem i country bál. Kousek dál od hlavního pódia a ohrady byli další stánky s občerstvením a ještě kousek dál stanové „městečko“ a na okraji jsme měli stan i my, co nejdál od kraválu. Po vytancování a příjemném večeru u pár piv jsme se odebrali ke stanu. Ale netušili jsme, že ještě chvíli spát nepůjdeme. Jak Julo otevíral stan našel ve stínu u něj ležet dívku, hned ji začal křísit. Přiměl ji vstát a chodit. Ptal se ji na jméno, zkoumal ji oční zorničky a tak. Pak tam byli lavičky u dřevěného stolu, tak jsme ji posadili obkročmo a střídali jsme se v podpíraní za ní – aby kdyby blila, měla volno dopředu ale taky jsme s ní mluvili a snažili se, aby neusnula. Pak mě poslal shánět její kamarády a kamarádky. Poté, co jsem je nalezla jsem se s nimi vrátila. Řekl jim ať uvaří hodně silné kafe a přimějí jí ho vypít a pak ať ji zavezou na pohotovost. Pak nějaký čas Julo nemohl usnout, furt si přemítal v hlavě, zda udělal vše, co bylo třeba. Ráno jsme tudíž spali déle a většina již byla pryč. Zabalení jsme se zastavili u Julovho známého, co tam měl kousek dál chatičku. Byl tam oheň a kytary a vařilo se kafe a tak. A taky tam ten jeho kámoš vařil výborné halászlé z několika druhů ryb. Bylo ho dost i pro nás. Nikdy jsem lepší halászlé nejedla.

Tady byl Julo za anděla té dívce, přiznám se, já bych asi nevěděla, co dělat. Možná by mě ani nenapadlo, že je to až také vážné. Myslela bych si, že se musí jen prospat. Dnes – pokud máte mobil – je poskytnout první pomoc jednodušší. Zavoláte 155 a oni vám budou postupně říkat, co máte dělat. Já svůj první mobil měla pak asi za dva - možná tři roky od té akce.