Pláč muže

Jsem už na svobodě. Infekce ze všudypřítomného rudého moru nejde namydlit a spláchnout do stoky. Drží se hluboko pod kůží. Není vidět jako moje tetování. Jen já ji bolestně a intenzivně cítím.

Těm estébáckým hovadům se podařilo zničit moji poslední naději na obyčejný život v socialismu. Tak dlouho opakovali noční zátahy, až to Zdeňka nezvládla. Odstěhovala se s Malým do vzdáleného Bodlákova u Opavy. Je to skoro sto kilometrů. Vidět je kdykoliv nemůžu. Veškerý pohyb mimo Zlaté Hory musím hlásit policajtům. Jsem stále v podmínce. Čelím neustálé šikaně.

Mám smíšené pocity. Uvidím dnes po dlouhé době Malého. Těším se na jeho úsměv, lemovaný dlouhými zlatavými pramínky vlasů.
Zapomínám, že oficiálním důvodem našeho setkání je soud o výživné a šance se stýkat se synem. Nezapomínám však, že jsem oba ztratil. Nezapomínám, že můj syn ponese jiné příjmení.

Stojíme v magickém trojúhelníku. Na jeho vrcholu se tyčí on, náš tříletý syn. Čekáme na verdikt. Na jakou stranu se přikloní. Je jasné, že je zvyklý na Zdeňku. Byla to ona, kdo se o něj starala, zatím co já dřepěl v díře.

Úřednice zaznamenává jeho zvonivá slůvka „Chci být u maminky“.
Pak se ho ptají „A víš, jak se jmenuješ?“
Prozrazuje svoje křestní jméno.
„ A příjmení?“
Malý se zmateně se rozhlíží. Mlčí.
„A příjmení? Po mamince nebo tatínkovi?“
Mé jediné dítě se zamračí a křičí: „Jsem kluk. Po tatínkovi přece!“
Podívám se na Zdeňku. Ucukne pohledem. Semkne ústa a zatíná pěsti. Začínají jí téct slzy.

Jsem již daleko od ní, na druhém břehu. Mé slzy jsou slzy radosti.