zelená víla

opravdové..

černobílé klišé,
černobílé blues
---

ve kterém jen málokdo
vycítí
červánky..

ty to umíš..

chybí mi tam všechno.. a méně než tři jsou dva.. a pak víc... ale asi matika mi moc nejde.. ale ne.. tohle mi přijde drsný...

dávám ST, mám ráda očekávání..

naděje umírá poslední...

nevěřila jsem dlouho v dokonalost.. a upřimně mi přišla zbytečná, přesně pro to, že není víc.. není dál.. ale je.. v tom , jak jsi napsal otočíš , napneš, vytvoříš jiným dojmem.. zůstává.. jo zůstává.. vlastně jo, zůstává.. byla jsem hloupá..

cítím jaro, protože voní.. cítím jeho barvy, protože jsou čisté.. cítím vzduch , je čistý.. cítím moudrost, protože jí jsi.. nezaměnitelně..

ve sklenicích není vzduch.. pak jsou nekonečné a osobně nerada sladké.. vidění je méně než " vidění"

možná bych měla přemýšlet o ojedinělosti..ale já přemýšlím o těch, co nemastně dlí kolem, o těch o kterých přemýšlíš jako o "neviditelných".. dnes jsem byla na jednom dětském oddělení, spousty dětí, dojmů.. měla jsem někoho poslouchat a někoho jsem potřebovala k sobě.. k těm jiným jsem měla holku, studentku a ta si s nimi malovala.. pak mi maminka přinesla holčičku, nechodící, ale vtipnou a vnímající... hodinu jsme malovali, rozlišovaly barvy, s maminkou dojmy.. nerozněžnil mě rozklepaný obrázek té holčičky, ale pohled a dotek , který zůstal na papíře ,ve mně a kolem.. samostná, jiná.. neodolatelná.. s pijákem v ruce pro nedokonalost.. já vím, vnímáno dle mě.. jinak..

líbí se mi ta brutálnost.. cítím z toho jednoduchost, je prostě pochopitelná a v tuto chvíli mi přijde výsměšná, ale to je můj dojem.. nevěřím v boha, ale věřím v průměrnost.. a věřím v něco někde, co lidi vidí dýchat.. a dělá člověčinu nej.. průměrnější..

slzy.. slzy jsou dotekem na tváři a váží moc a mnoho.. bolí a i těší, odváží smutek pryč tak jako radost připomínají.. slza je pro mě silná.. slzy jak kdy...

múza když je přijde nečekaně, tak i odchází a přesně tak se vrací.. jojo dobře tak, pak si člověk váží jí :-)

jednou jsem šla cvičit do tělocvičny mezi paneláky a přistál tak půl metr ode mne hrnec.. fakt jsem se lekla.. a řev, křik.. uf.. tohle není moje parketa, ale ztělesněný a napsaný dobře, ale omluva, mám z toho husí kůži.. :-)

mám ráda své vzpomínky, ráda je mám, jsem vděčná , že jsou poživatelné mnou.. to píp mi přijde vzbuzení a neee nechci si to pamatovat.. asi má nálada, ale vím, že něco v životě vypípat nechci nikdy.. jo mám ráda svou minulost a nelituji ani jediné její vteřiny ..

mám ráda cit v básni jakýkoli.. ale syrovost týýý jo.. je luxusní v podání, který není vulgární, ale tady to sedlo jak ..jak?? jak zadek na prkno..

vždy se rozední..

krásně popsaný pocit.. jo sedám si na zadek a říkám si.. dobrý.. dobrý v tom to popsat a pochopit..

dobrý návod.. ale leckdy , když se člověk rozkrájí, tak nic nezafunguje..

neznám tišší a silný výkřik...

něha chybná je muži i ženě
slunce se přesto směje

a křičí vykroč z toho
brlohu.. :-)