zelená víla

krásně napsáno..

pomáhá i křik, vyjít ven a vykřičet vztek i bolest.. pomáhá to..

tak to je síla.. uf.. není co říci, přeju ať tam není!!!

ponížení se nese špatně
ale v tom není to nitro tvé básně..

a u mě je už bílo..

naděje nebývá hloupá
a na myšlenky nikdy není skoupá
jen se neodhaluje
a myšlenky lidí schvaluje..

mám ráda vzpomínky .. někdy bolí , že něco není jak dřív, ale tak to je a nikdo jiný než my jsme za to zodpovědní.. a to je ústřední motiv..

mám ráda les i hory, v těch místech ticha ráda nacházím ticho, v místech ruchu ráda nalézám ruch a také jsou místa , kde toužím po něčem a nacházím víc.. i to je mi milé.. a svět, svět toho víc, je v nás ne v penězích..

drsný...

je tu prostě hezky..

spojení, kdy na tebe padá čas mě fascinuje.. silně mě to objalo nevšedností .. díky

úžasný, úžasný, úžasný.. oči jsou brána do duše, brána k vidění i cítění.. když se pohledy potkají není cesta zpět, vzniká láska, přátelství, smutek, lítost, radost, vina i prázdno.. asi nikdy mi ten pocit nepřestane fascinovat

úžasně napsáno, člověk v tom najde odpovědi i otázky.. smekám..

a já pořád čekám, kdy se naučím psát básničky..

líbí se mi ta lehkost.. a kdo hledá, ten nachází ..

je to pár let, kdy jsem měla známou, poznaly jsme se v době, kdy už byla vážně nemocná, v léčení.. svoji nemoc brala tak, že ona smí vše, okolí nic, dlouho jsem to respektovala, pohledem s ní řešila, zda tohle můžu, pak jsme společně daly tvárno našemu snu a přizvala jsem kluka, kterého jsem znala a fungovalo to, od té doby se její jistota stala nejistou a byla čím dál protivnější, ke mně vzala negaci k němu anální směr, aby ji měl raději.. pak z té organizace odešla, já si v sobě omlouvala své chování a kolega mi říkal není proč.. přesto jsem v sobě kladla otázky a žádala jí o dovolení.. sen žije dál a já už nežádám, každá jsme jinde a jinak.. přesto někdy v duchu říkám promiň za přirozenost, která přemalovat ani omluvit nelze, za přirozenost , že diktatura není volbou..připomněl jsi mi ty okamžiky, který jsem si myslela, že jsou dávno pryč a díky, díky za to, že píšeš konkrétně pro mě tak, že si uvědomuji věci, které jsem už dala na druhou kolej, ale ty dojmy z nich mi připomínáš a to mě tvaruje dál.. začnu přemýšlet potichu :-)

jednou jsem s kolegou jela někam školit a bylo třeba se na to připravit, byl to jeden z těch dnů, kdy bylo krásně a mně se nechtělo pracovat.. tak jsem mu zavolala , oblíkni se , vyzvednu tě , budeme se soustřeďovat venku.. a jeli jsme na jedno místo, kde tráva byla zelená, voda byla modrá, nebe bylo bílé.. vylezli jsme na kopec, zalehli do trávy a diskutovali o tom, co budeme říkat, na co se budeme ptát.. pak mu říkám, pojd jdeme válet sudy dolů a jak jsem řekla, tak jsme udělali, dole jsme se strašně chechtali, byl to jeden z těch dnů, kdy se příprava stala zábavou a šlo to.. večer mi napsal : věděl jsem , že jsi praštěná, já to věděl, ale dneska , dneska to vím jistě ... od té doby vím, že lze cokoli ..

jen najít záchranou brzdu..

tomu se patrně říká vášeň..

chytit štěstí a nepustit, prožít si chvíle , kdy se na okamžik schová a zase ho objevit.. :-)