Bastet

Eylonwai:
Student irštiny? Paráda! Tak to s tebou můžu konzultovat některá jména, že jo?

zenge: whiolet: vavaoko: Špáďa: René Vulkán: Maceška: labuť: krizekkk: jantar: churry:

Díky vám všem, kdo jste přidali svá vlídná slova k tomuto pokusu o poezii. Ostatně - předjaří je taky pokusem o jaro, tak snad si s tím textem sedlo...

Siorak:
Jen, jestli se ty ryby na tebe těší stejně radostně...:-))

Jo, dělám, co můžu...:-)

Mně to vysvětlovat nemusíš. Stalo se mi něco podobného, když jsem začala psát Branwen. Měla jsem určitou představu o příběhu, ale postupem doby si začaly postavy "vynucovat" změny. Jednak jich přibývalo, druhak některé odmítaly zemřít nebo příběh opustit a nakonec se to celé "zvrhlo". Zamotala jsem se do vlastních zápletek, však uvidíš.

Ono by to i v té hororové rovině mohlo zůstat, ale pak by ta vlákna a "zaháčkování" do nich hlavní postavy mělo proběhnout nenápadně. On by zjišťoval postupně, že s ostatními není něco v cajku, byl by napřed nejistý, pak by se začal bát...a pak by ho dostali.
PS. Nijak jsi mě neurazil, brala jsem to jako metaforu.
PS. Pokud jde o ten širší kontext - bylo tím míněno, že je to trošku jako úryvek z většího příběhu.

Ztráta svobody bolí. Nesvoboda - pokud se stane všeobecnou normou - nikoliv. To jsem si odnesla z tvého příběhu.
Popravdě, přijde mi trochu zvláštní. První část se tváří jako horor (strach velmi dobře popsaný), zbytek má takový filozofující podtext -vlákna mizící v nebi jakoby odkazovala na Boha, jenž řídí ( a zároveň omezuje) každý lidský krok. S tím já sice nesouhlasím, ale to je na jinou debatu. Celkově mi text připadá jako vytržený ze čiršího kontextu, takový jdoucí "odnikud nikam".
Trošku by to zase chtělo učesat - "stále stál na nástupišti".."blázním...zralý pro blázinec", taky opakování popisu "loutek" a jejich chování je zbytečné.
Ale jinak dobrý.

vavaoko: René Vulkán: básněnka:

Dobrej postřeh, René...doplněno. Děkuju.

Jsem ráda, že se líbí, básněnko.

Díky, vavaoko.

René Vulkán:
Zkrátím kapitolky, slibuju, ale to víš - novela...
Dík, že se furt držíš v pelotonu :-)

Marcone: Provedu!

myšlenka pouhá: básněnka: vavaoko:
Vaše zvědavost je pro mě nejlepší odměnou...Jsem ráda, že čtete.

Supermartonátor:
No, spíš uvěřím na růžového slona než na možnost, že by tohle zaujalo nějakého nakladatele....
Přítomnost přijde později a obojí se prolne v závěru. Nejsem tak zkušená spisovatelka, abych dokázala vést děj v několika časových rovinách, které se postupně splétají (ale umět bych to chtěla, to teda jo...)

René Vulkán:
Jsem zvědavá, jestli budeš totéž tvrdit i za 14 dní. Pokud jo, bude to pro mě čest.

Supermartonátor:
Děkuju za koment. Pokud jde o ta jména - Jaroslav by se mohl jmenovat spíše Slovan, jenže na ty bylo u nás ještě pár set let čas. Já jsem sáhla do irštiny, a to z několika důvodů - Irové jsou podle výzkumů DNA skutečnými potomky Keltů, irština (nebo též irská gaelština - úzce příbuzná se skotskou gaelštinou) pak jazykem patřícím mezi keltské. Např. Branwen je ženské jméno, které najdeme v irských mýtech. Některá jména (místní hlavně) jsem dotvořila pomocí fantazie. Jak to bylo doopravdy ale zřejmě netuší nikdo.
Jinak příběh má několik vrstev, teprve jsme u první z nich.

Nekouřím, takže to elegantní potáhnutí si budu muset odpustit, jen zůstanu sedět na tom zadku, co mi stihl tak pitomě narůst od tý doby, no však víš,a holt si to přečtu sama. Divnej večer...

René Vulkán: Dík, René...měla jsem trochu obavy, jestli to jako úvod není moc popisné, potěšils mě.

Marcone:
Příběh nekončí, Marcone...možná za pár týdnů. Jsem zvědavá, jestli vydržíš. Tu Davisovou doporučuju. Císařský informátor Marcus Didius Falco se ti bude zamlouvat. Fajn chlap, co hraje fér- teda v mezích možností té doby.
Dík, žes četl...

Dota Slunská: Děkuju, Doto, doufám jen, že informací nebude víc než zápletek, ona bývá autorská slepota dost ošemetná věc. Až se začneš nudit, napiš mi to do komentáře, jo?
Jinak jsem moc ráda, že tě to zaujalo.

Po schodech se Špáďa veze
pravou nožku má v ortéze
pohled klopí uctivý
už nekouká a neciví
do výstřihu žádné dámě
vyléčen je, dejte na mě....:-))

Tma, která zebe... studna zapomnění... tahle spojení moc nemusím, jsou patetická a zároveň bez nápadu. Ale první půlka básně je paráda!

Doplňuju si (sama pro sebe): ...

možná jsem JEN někde
kde nejsi ty...

a ukládám do paměti, kdyby někdy náhodou..
A bolest se nebere odnikud, je v nás a občas prostě dostane šanci...