A co, když vám dneska nic nepřečtu?

Co když si tady jenom stoupnu,
budu na vás civět
a každýmu to zkusím do očí zvlášť
- vy se budete samozřejmě cítit trochu trapně
budete si míchat kafata
usrkávat z piv
někdo se budeme usmívat
támhle nasadí uzamčenou pózu,
doporučuju -
vůbec nejelegantnější bývá potáhnout z cigarety

a slečna tam u baru už třeba sní, jak přijde dneska domů
pustí si potichu věž
sundá boty
položí oči mezi souměrný palce u nohou
a řekne si:
další den za sebou.

Řeknete si to večer taky?

Posadíte se na postel na zadky
který vám stihly tak pitomě narůst od tý doby
co vám zakázali vzít si ještě naposledy dudlík
- a vy už jste se to nikdy neodvážili porušit
promítnete si, jak jsem tu stál
nic neříkal
po chvíli pomlky -
nic neříkal
co vám pověděli lidi, se kterýma jste se prostě museli vidět
abyste se tuhle noc necítili
tak odhozeně zapomenutý
jak se
a tomu bych se smát neměl
můžu nakonec cítit i já

a pak
pomaloučku

přiblíží se k vám ten pocit
že je doma ještě spousta nepořádku
že bude třeba minimálně pozítří nakoupit
v úterý to bude vážně těžkej den
a ve škole
nebo práci
pořád víc
pořád víc
pořád někde nařezaná tepna, ze který síla tak zoufale -
a já tam přitom jen tak stál.
Civěl.
A jediný co pověděl bylo:

A co, když vám dneska nic nepřečtu?


No jo.
Tuhle cestu do tmy totiž
dokáže najít každej.