BRANWEN 2/

Když Morcanth přebrodil řeku, obtékající ostroh, na kterém stálo hradiště, nebylo už na něm znát ani stopy po uplynulé noci. Lehce přitáhl koni uzdu a zvolna stoupal strmým svahem až k úzké klešťové bráně. Uctivě pozdravován strážnými zamířil ke svému domu, jenž se od ostatních odlišoval vysokou kamennou podezdívkou.
Kolem to vřelo přípravami na zítřejší svátek. Na prostranství před obydlím náčelníka stavěli muži posvátnou hranici, ozývaly se rány kladiv, bučení dobytka i vřískot hrajících si dětí.
Morcanth žádné vlastní neměl, při svém poslání se ženám vyhýbal, aby neoslabovaly jeho schopnost rozmlouvat s bohy, mít vidění a léčit. To se však mělo brzy změnit.

Před domem seskočil a beze slova hodil otěže starci, který tu na něj trpělivě čekal od svítání. Shrbené tělo poseté četnými jizvami svědčilo o minulosti válečníka, chybějící konečky obou malíků na rukou zase o současnosti otroka. Ve vybledlých očích se zračila bezmezná oddanost. Nebýt jí, Morcanth se Dagha, který ve svém pokročilém věku nebyl už skoro k ničemu, dávno zbavil.
Otrok odvedl hřebce pod přístřešek. Slaměným věchtem začal vytírat jeho temnou srst dosucha a přitom polohlasým mumláním temperamentní zvíře uklidňoval

Morcanth vešel do domu. Oheň uprostřed obytné místnosti vysoko plápolal, ale druid neměl čas se oddávat jeho příjemnému teplu. Popadl malou ozdobnou skříňku, která stála v nohách jeho lůžka, a zamířil ke kovárně. .
Mardun se svým pomocníkem právě u venkovní výhně opracovávali meč.
Rány kladiv, dopadající v pravidelném rytmu na čepel, zvonily vzduchem jako předzvěst budoucích bitev. Trochu při tom zvuku mrazilo v zádech, ale pro kováře to byla nejkrásnější píseň, jakou znal.

Brennan pracoval navzdory chladnému počasí do půl těla nahý. Svaly na jeho pažích a zádech se napínaly a uvolňovaly, zatímco těžké kladivo se míhalo vzduchem tak lehce, jakoby nic nevážilo. Druid si povšiml čerstvých podlitin, obvazu zrudlého prosakující krví i toho, jak chlapec při práci zatíná zuby, a zamračil se.
Zase se někde porval. Nepochybně vyhrál, ale jednou dopadne kosa na kámen a Brennan na svou horkokrevnost ošklivě doplatí.

Morcanth znal dobře téměř všechny obyvatele Cailládúnu.
O mnohých z nich věděl tolik, kolik si ani oni sami nedovedli představit. Znal jejich touhy a tajná přání i jejich prohřešky a skutky, na které by nejraději zapomněli navždycky. Dokázal procházet skoro každou myslí jako otevřenou krajinou a žádná tajemství před ním nebyla ukryta dost hluboko, aby je nenašel.
Jedním z mála lidí, kteří dokázali druidovu hledačskému umění vzdorovat, byl právě Brennan.
Za jeho průsvitně šedýma očima se černala propast, do které se ani Morcanth neodvážil. Možná, že ani nechtěl vědět, co leží na jejím dně. Tušil, že to nebude nic jiného než bolest, utrpení a smrt.

Brennanova rodina padla za oběť jedné z těch věčných kmenových válek.
Nezbyl z ní nikdo, jen vyděšený, tehdy sotva osmiletý kluk, který ze svého úkrytu na okraji lesa sledoval masakr v rodné vesnici.
Slyšel křik pobíjených vesničanů i ržání koní, zdivočelých pachem krve, který naplňoval vzduch spolu se štiplavým dýmem z hořících chýší. Choulil se pod lískový keř a s tváří zabořenou do vlhké hlíny zdušeně vzlykal.
Tam ho také objevil jeden z nájezdníků. Užuž pozvedal ruku s kopím, ale pak se z nepochopitelných důvodů zarazil. Snad měl pocit, že dnes už bylo krve prolito víc než dost, možná si vzpomněl na svého vlastního syna, který před měsícem zahynul při pádu z koně a kterému tenhle usmrkanec jakoby z oka vypadl. Seskočil, popadl hocha ochromeného leknutím, a bleskurychle mu svázal ruce. Vzpouzejícího se a kopajícího pak vytáhl k sobě do sedla a prohlásil ho za svého zajatce.

Zpáteční cesta nebyla jednoduchá.
Chlapec odmítal jíst i mluvit a jediné, co přijal, bylo trochu čisté vody. Jeho nového pána to nijak netrápilo. Přesvědčen, že hoch nebude chtít zemřít dobrovolně hladem, přestal se o něj starat..
Kdo však zajatci naopak pozornost věnoval, byl skrček Haron .
Mezi bojovníky vysmívaný pro svoji nevelkou postavu, zchlazoval si vždy žáhu na těch, kdo stáli ještě níž než on. Každý okamžik, kdy se Mardun nedíval, využil, aby to prašivé štěně nakopnul nebo udeřil. A byl to také on, kdo na jedné ze zastávek navedl ostatní, aby přivázali zajatce ke stromu a udělali si z něj živý terč při házení noži. Skvěle se bavili při pohledu na chlapcův smrtelně bledý obličej a vyděšené oči. Posměšky, kterými ho přitom častovali, ještě zhrubly, když si všimli, že se chlapec strachy pomočil.
Kovář zrovna napájel v potoce svého koně a nevšiml si, co se v ležení děje.
A pak vzduchem proletěl první nůž a zabodl se do hubeného dětského ramene.

Bolestný výkřik přivolal Marduna právě včas.
Zaštítil chlapce vlastním tělem a s rukama založenýma na prsou si dlouze měřil přiopilou skupinku svých spolubojovníků. Pod jeho opovržlivým pohledem smích pomalu umlkal. Muži postupně zastrkovali dýky zpátky do pochev, jen Haron vzdorně vyštěkl do nastalého ticha:
„Chceme se bavit! Tak nám nechej toho špinavého spratka!“
Mardunovy oči potemněly tichou hrozbou.
„Možná, že je to špinavý spratek, v každém případě je to ale můj majetek a já ho chci přivézt domů živého a vcelku. Pro svoji dětinskou zábavu si budeš muset, Harone, chytit vlastního zajatce. Ale dej pozor, ať mu nejsou víc než tři roky, jinak tě utluče pěstičkama!“
Dál už si skrčka nevšímal, odvázal chlapce a ošetřil mu ránu.
Teď všichni smáli Haronovi, který zrudl jako vařený rak, ale neodvážil se urážku oplatit.Na to byl příliš velký zbabělec.
Kovář ale dobře věděl, že veřejně Harona zesměšnit je totéž jako šlápnout bosou nohou do hadího hnízda - mohl čekat kousnutí z kterékoliv strany. Musel dát Haronovi za vyučenou jednou provždy.
Když na ležení padl soumrak, vzal si ho Mardun stranou.
Co mu řekl nebo udělal, to se nikdo nedozvěděl, ale skrček se od té chvíle chlapci vyhýbal uctivým obloukem.

V kovárně našel Brennan nový domov. Mardunova žena i dcera jej přijaly laskavě, snad proto, že tolik připomínal mrtvého Targu.
Jak rostl a sílil, začal jej kovář učit svému řemeslu a zdálo se, že si vychová zdatného nástupce.
Nebránil se ani myšlence provdat za něj Fenelu. Získal by tak syna a neztratil dceru. S uspokojením sledoval, jak se Brennanova dětská náklonnost k dívce zvolna mění v hlubší cit.
A tehdy zasáhl osud v Morcanthově podobě...

Aniž přerušil práci, zdvihl kovář k druidovi zrak a beze slova kývl hlavou ke dveřím svého domu.
Morcanth kývnutí opětoval a vešel dovnitř.
Brennan se zaškaredil, ale teprve až ve chvíli, kdy za druidem zapadly dveře.
"Už je tu zase,“ sykl skrze zuby. „Proč mu dovolíš, aby lezl za tvou dcerou? Je pro ni příliš starý! Starý plesnivý dědek!“
Morcanth byl o necelých dvacet let starší než Brennan, ale v mladíkových očích to byl už stařec nad hrobem.
„Dávej si pozor na jazyk,“ odpověděl kovář klidně. Jeho zlost se už dávno rozpustila v potu z tvrdé dřiny, a tak hovořil se svým adoptivním synem, jakoby zapomněl na ranní bouřlivou scénu
„Morcanth má velké bohatství a ještě větší moc. Ty ani já nejsme proti němu nic. Můžeš se mu postavit do cesty, to ano, ale pak se nediv, až budeš vybrán jako nejlepší oběť pro Taranise při svátku ohňů.“
Ano, bohy kovář uctíval, vždyť právě oni ho obdarovali schopností vládnout železu. Co se však týkalo druidů, byl poněkud skeptický. I kněží byli jenom lidé se všemi lidskými chybami, přestože vládli tajnými znalostmi a ovládali mnohá kouzla. Ale nebylo snad kouzlem i to, jak on, Mardun, dokázal z kusu nevzhledného kovu vytvořit tak nádhernou věc jako tento meč? Na rozdíl od Morcantha mu to ale nedávalo právo rozhodovat o životě druhých.
„Ty se ho bojíš,“ řekl pohrdavě mladík. „Bojíš se ho a proto jsi dovolil, aby jí dal královský torques!“
„Ano, bojím,“ uznal bez rozpaků Mardun. „ A ty by ses měl bát taky. Život máš jen jeden a je hloupé ho ztratit zbytečně - kvůli vzpouře proti něčemu, co nemůžeš změnit, nemyslíš?“

Avšak Brennan nepostřehl varování v mistrově hlase. Byl příliš zaujatý sebou a tím, co pokládal za svou pravdu. Mlčel sice, ale zlost se přelila do jeho paží, až jej kovář musel napomenout, aby příliš silnými ranami nezničil celou práci. Už se blížila ke konci a bylo třeba jemných a přesně mířených úderů, aby čepel dostala to správné, smrtonosné ostří.
Přestože byl Mardun uznávaným řemeslníkem, jedním z mála, kdož pracovali pro samotného krále, a měl právo zasedat v radě starších, jeho dům navenek žádným velkým bohatstvím neoplýval.

Rodina žila pohromadě v jediné místnosti, jejíž vybavení tvořila čtyři nízká lůžka, stůl a několik stoliček a také dvě truhly se složitým zdobným kováním, Mardunovou vlastní prací.
V rohu visela hrubá police s pánví, velkým bronzovým kotlíkem, dřevěnými miskami a pod ní kamenný mlýnek na obilí. U stěny stálo pět vysokých hliněných džbánů s pivem a medovinou. Z ohniště uprostřed se šířilo příjemné teplo a světlo, které poněkud zmírňovalo šero v místnosti. Seděla tu asi šestnáctiletá dívka a něco pečlivě zašívala.
Tak tady je Brennanova košile, pomyslel si druid.
Dívka byla tak zabraná do své práce, že si příchozího nepovšimla.
Morcanth zakašlal.
Polekaně vyskočila, ale, když spatřila známou tvář, usmála se a zkřížila dlaně před čelem v uctivém pozdravu. Modré šaty z hrubé vlněné tkaniny obepínaly její pevné vyspělé tělo a pruh téže látky poutal husté vlasy barvy čerstvě vyloupnutého kaštanu. Tmavé oči na Morcantha pohlížely s němou otázkou. Čekala, až druid promluví.

Nespěchal.
Pozorně si ji prohlížel a v duchu se znovu ujišťoval, že volil správně. Dívka jejího věku mohla být už dávno ženou některého z bojovníků či řemeslníků a za sukně se jí mělo držet batole. Avšak zlatý nákrčník, zdůrazňující křivku její šíje, prozrazoval , že je předurčena k jinému osudu.