BRANWEN 4/

Mardun si právě pečlivě prohlížel nově zrozený meč, přesto ale koutkem oka zahlédl chlapcovu postavu, mizející mezi chýšemi. V tom úprku bylo něco zoufalého, avšak kovář dobře věděl, že před některými věcmi se utéct nedá. Nemohl dělat nic, jen doufat, že Brennan s Fenelinou ztrátou postupně vyrovná, vzbouřené city se uklidní a život půjde dál.

O několik minut později dorazilo ke kovárně deset ozbrojených mužů z Ballachovy družiny. Mardun je zahlédl už z dálky a bylo mu jasné, že půjde do tuhého. Brennanův přečin nemohl zůstat bez trestu. Teď byl i rád, že tu jeho pomocník není, a s klidným svědomím vojákům řekl, že ani netuší, kde by mohl být.
Nevěřili mu a převrátili celý dům vzhůru nohama. Nechal je dělat jejich práci, ale když se chystali strhnout přikrývky i z nemocné ženy, aby se přesvědčili , že se pod nimi Brennan neskrývá, kovář zasáhl. Vyprovodil ozbrojence ven tak rázně, že si ani nestačili uvědomit, že jsou vůči němu v desateronásobné přesile.
„My se ještě vrátíme,“ pohrozil jejich velitel. Bylo zřejmé, že nemluví naplano.
Kovář byl připraven pomoci Brennanovi uprchnout, jakmile se zase objeví doma, ten se však už neukázal.
Mardun si začal dělat starosti. Vyptával se každého, koho potkal, ale po Brennanovi jakoby se slehla zem. I když hradiště nebylo rozlehlé, mohl se ukrývat kdekoliv anebo je už dávno opustil. Jisté bylo jen to, že ho už nikdo ani nezahlédl.

Následující den byl stejně šedivý a ponurý.
Provazce deště šustily na doškových střechách a stékaly do hlubokých kaluží. Hromady dříví, jež měly vzplanout s východem večernice, aby ukázaly mrtvým cestu do světa živých, byly beznadějně promáčené stejně jako obětiny, ležící vedle nich.
Zapálit je na počest samainu bude vyžadovat velké umění.
Dešťové kapky si našly cestu dokonce i mezi hustým větvovím, které mělo chránit posvátný oheň - vysokou hranici, navršenou před královým domem. Tu smí zapálit jedině hlavní druid a hořící louče z ní si pak odnesou všichni obyvatelé hradiště, aby opět zažehli plameny v domácích ohništích, uhašených před začátkem samainu.
S novým ohněm nastane i nový rok.

Tentokrát však místo Morcantha zahájí slavnost Owain.
Tak rozhodla rada starších, když ji Morcanth seznámil s tím, že tentokrát nebude osobně přítomen. Ani stařešinové však neznali pravý důvod jeho počínání, ale neptali se. Autorita, které Morcanth požíval, dotazy nepřipouštěla.
Jediný, kdo vyjádřil hlasitě svůj podiv, byl Ballach. Jelikož však náčelník neměl v duchovních záležitostech žádnou pravomoc k rozhodování, jeho osamocený hlas jen lehce zčeřil vlnky veřejného mínění a ihned byl zapomenut.

Den se chýlil k závěru a všude panovalo zvláštní, trochu tísnivé očekávání. I lidé přecházeli po venku shrbeně, s hlavami skloněnými, jakoby klesali pod tíhou nízkých tmavých mračen, která se převalovala po obloze. Psi zalezli do suchých koutů a bučení dobytka bylo jediným zvukem, které člověk mohl zaslechnout.
Smrákalo se.
Kovářova dcera se oblékla podle druidova příkazu.
Bílá a zlatá – to byly barvy, které určil pro dnešní noc.
Volné dlouhé roucho z běleného plátna bylo sepnuté na rameni zlatou sponou se složitě tepaným ornamentem. Nákrčník a úzká čelenka z téhož kovu, přidržující pevně spletené copy, stočené a připevněné na spáncích. Feneliny vlasy, tak hrubě omezené ve své nepoddajnosti a volnosti, zářily temným ohněm a kontrastovaly s její pobledlou tváří.
V domě vládlo ticho. Vše podstatné již bylo řečeno a tak Fenela i její rodiče očekávali druidův příchod mlčky. Dobře věděli, že se už nikdy neuvidí a nechtěli poslední společné chvíle rušit zbytečnými slovy.

Tmavý hřebec nesl muže i dívku tak lehce, jako by byl odjakživa zvyklý na dvojitou zátěž.
Morcanth přehodil přes Fenelina ramena část svého bílého pláště, aby ji chránil před deštěm, který jen zvolna a neochotně slábnul. Přitiskl ji k sobě a ona přes tenkou látku svých šatů ucítila, že je pod pláštěm do půl těla nahý. Chlad a mokro jakoby se ho netýkaly, jeho kůže hořela zvláštním vnitřním žárem, který pronikal i do dívčina těla a konejšil neklid, který cítila.
Morcanth se nenamáhal s vysvětlením, kam vlastně jedou, a Fenela se neptala. Matně tušila, že se
má stát součástí mystéria, ale víc vědět ani nechtěla. Jen jedenkrát se zachvěla - to, když za nimi s hlučným bouchnutím zapadla brána a bezpečí jejího domova zůstalo vzadu za mohutnou palisádou.
Noc, která se otvírala před nimi, byla nejposvátnější a také nejnebezpečnější v roce.
Kůň opatrně sestupoval po kamenité cestě k brodu.
Z vrcholku opevnění pozorovaly jedny zoufalé oči, jak se i se svým břemenem ztrácí v dálce.

Byl to Brennan, bezpečně ukrytý ve výklenku jižní palisády, schovávačce z dětských let. Sem se uchyloval vždy, když posměšky a urážky, jimiž ho někteří obyvatelé hradiště zahrnovali, přesáhly únosnou mez. Přestože jej Mardun veřejně adoptoval, nepokládaly ostatní děti Brennana za sobě rovného. Byl to v jejich očích pouhý otrok, požívající neoprávněných výsad, a tak se k němu i chovaly.
Když byl malý, často kvůli tomu plakal.
Později se naučil urážky oplácet ranami a rozdal jich požehnaně, než ho začali alespoň trochu respektovat. Ale čas od času se vždycky vkradl do tohoto tmavého kouta, tesknil, vzpomínal a snil.
I teď, třebaže dospělý, stulil se mezi trámy jako v matčině lůně a utápěl se ve svém žalu. Uplynulo víc než čtyřiadvacet hodin, kdy se zde ukryl, údy měl strnulé a ztuhlé a v žaludku mu hlasitě kručelo. Přesto nemínil své útočiště opustit. Společnost mu dělal velký lesklý brouk, šplhající nahoru po palisádě. Pokaždé, když se dostal do určité výšky, neudržel se a vždy spadl dolů přímo na záda. Točil na tvrdých krovkách jako dětská káča a mrskal nožičkami, dokud se mu nepodařilo převrátit se zpět a znovu se odhodlaně vydat na cestu vzhůru. Brennan pozoroval jeho nekonečné pachtění a v hlavě se mu pomalu rodil plán. Když škvírou, která mu sloužila jako pozorovatelna, zahlédl Morcanthova koně a druida, odvážejícího Fenelu pryč, dozrálo v něm rozhodnutí.

Trvalo ještě další hodinu, než přestalo pršet, opona mraků se roztrhla a na jeviště samainu se vyhouply hvězdy v celé své nádheře.
Owain, který se s hlavou skloněnou celou dobu modlil u posvátné hranice, se rozhlédl po shromáždění, jež tady spolu s ním čekalo na toto znamení. Vykřesal první jiskru a zapálil nový oheň.
Dav propukl v jásot.
Brennan se opatrně vynořil ze svého úkrytu a zamířil nejprve ke kovárně, a pak k ohradám s koňmi. Stráže u brány ho kupodivu pustily ven bez jediné poznámky.

Na východě nad vrcholky stromů problesklo stříbrné světlo. To Měsíční bohyně na zářícím disku stoupala vzhůru do svého království.
Fenele se nad tou krásou až zatajil dech.
Říční proud tiše zpíval a jeho šepot rušilo jen šplouchání vlnek, když Morcanthův kůň popaměti kráčel brodem ke druhému břehu.
Cvalem proběhl opuštěnými pastvinami, kde mezi chomáči suché trávy svítily fialové hlavičky ocúnů, a ponořil se do lesa, hlubokého jako ticho všude kolem.
Cestu ke svatyni znal, nebylo třeba, aby jej Morcanth pobízel či usměrňoval. Neváhal ani na rozcestích, kde se pěšiny křížily, a s jistotou držel směr. Jeli víc než hodinu, ale dívce se zdálo, že uběhla teprve malá chvilka, když se octli na rozlehlé mýtině a kůň zastavil ve stínu valů, které chránily posvátné místo.

Nad ním planula jasná záře a pohlcovala měsíční paprsky i svit hvězd. To hořelo pět vysokých ohňů – po jednom v každém rohu a největší uprostřed před posvátným dubem. Záblesky světla poskakovaly v jeho koruně a vytvářely dojem, že obrovitý strom, stojící tu od nepaměti, dýchá a hýbe se jako živá bytost, že napřahuje křivolaké větve, aby uchvátil, co mu po právu náleží.
Vedle dubu se černal kameny obložený otvor obětní studny.

Ani teď druid neporušil mlčení, které celou dobu zachovával.
Pomohl dívce z koně a společně vešli do svatyně.
Jemným tlakem na ramena ji přinutil pokleknout před prostřední vatrou. Pak se shýbl, vhodil do plamenů velký svazek sušených bylin a zmizel za ohnivou stěnou.
Fenela vděčně nastavila tělo teplu, které k ní proudilo spolu se zvláštní opojnou vůní hořících květů. Magické světlo plamene přitáhlo její pohled. Zahleděla se do něj a čas pro ni přestal plynout.
Pak z ohně vystoupil muž.