Bastet

Špáďa:

Tanec s kosou
nohou bosou
paží nahou
marnou snahou
žít...
Díky za koment...

básněnka: Je to už starší povídka, básněnko, a vznikla díky jedinému okamžiku - kdy nám na dvoře zničehožnic přistálo osamocené saranče. Aspoň myslím, že to bylo saranče, měřilo nejmíň šest centimetrů a vypadalo skoro strašidelně. Když jsem tak na něj (přiznávám - poněkud zhnuseně) koukala, napadlo mě, co by se stalo, kdyby se tihle tvorové neživili jenom rostlinami....a protože se pohybují v milionových hejnech, bylo to pomyšlení dosti hrůzostrašné. A povídka byla na světě.

Pro mě právě ty tři tečky představují otevřený konec.

Marcone: Autor, ani František Nečas nic takového netvrdí...Ty jo.
Povídka pokračování nemá, má jenom otevřený konec.

Polepšit? Proč? Piš, jak cítíš. Já jen soudím, že vázaný verš, má-li být "účinný", dá práci - ve výběru rýmu a sladění rytmu. A je-li myšlenka dobrá, pak to za tu práci určitě stojí.

Marcone: A z čeho, soudíš, Marcone, že je to povídka na pokračování?

Tak jsem si pro sebe s dovolením vzala první a poslední sloku. Ta prostřední mi přijde malinko jako apendix, nepřekáží, ale funkci nemá žádnou (pro tedy).

Mám ráda vázanou poezii, ale téhle tvojí básničce by zatraceně slušel volný verš. Je plná marnosti a zároveň i jakési naděje a svazovat ty obrazy do rýmů typu dnů-snů, prahem-klidem znamená znásilnit je a sešněrovat.

Neboj... ten můj by mohl být tvůj táta, ale ten popis, ten popis sedí pořád stejně i po letech.

Špáďa:
Správně - boj se! Apokalypsa může mít podobu zcela netradiční a nevíme dne ani hodiny...
Dík, že jsi se stavil.

No jenom jestli...:-)

Pěkná báseň, opravdu. Jen bych v první sloce změnila nespisovné tvary "otevřený a nevinný (duše)" a "uložený(obrazy)". Zbytek textu je totiž psán spisovně a tohle mě teda vyloženě ruší a básni neprospívá.

Hej! No toto - to je přece ten můj!

myšlenka pouhá: churry:
Děkuji, dámy, že jste četly a dočetly až do konce...
i když tahle povídka vlastně konec nemá. Co bude dál? Cokoliv budete chtít. Je to na vás...

Promiň, ale na Hindy se obracet nemusím, mám svůj vlastní názor. Nicméně jsem si za toho půl století,co jsem na světě, nějak nepovšimla na svých prsou vlastního hada vyloženého Zla. Že bych byla úplně slepá?

O žádné "válce pohlaví" nevím, žádnou nevedu a vždycky se snažím měřit stejným metrem muži i ženě.

Každý z nás má nějaké životní zkušenosti, ale transformovat svou soukromou do básně jako všeobecnou pravdu, mi nepřijde, promiň, košer. Ani při vší úctě k tvému věku - anebo právě proto, že od zralých lidí očekávám zralost a jistou dávku moudrosti.
Už se k tomu nebudu vracet- ani k textu, ani k debatě.

Hmmm...
"Ale být celistvým podle mne znamená přijmout všechny naše aspekty, ne jen ty "líbívé"...."
tak tohle ráda podepíšu. Nikdo není jenom zlý nebo jenom dobrý, je to v nás namícháno (v různém poměru, pravda) - a týká se to můžu stejně jako žen. A stejně tak muži se, milý Jene, dopouštějí těch nejhorších hříchů - dokážou se nskutečně provinit na ženách i na dětech (včetně těch vlastních) a ve vsvých , testosteronem poháněných, válečných "hrátkách" i na celé společnosti.
Nevím, jaká zkušenost stojí za tvým textem, ale misogynství z něj trčí jako hřebík z boty.

na cestě do nebe
peněz a úspěchů
je láska popelkou
zůstává bez dechu

však jdeš-li po schodech
jež končí v oblacích
neboj se, tam nikdy
láska se neztrácí

Dokud se smějem, usmíváme či aspoň můžem ironicky ušklíbnout...ještě se neumřelo.

Ať už oblékáš cokoliv, buď ráda za ten produktivní věk. Co děsí mě, je bezmocné čekání na jídlo, spánek, koupel, na další den a na smrt....

...až se k tobě skloním, vzlétneme...