BRANWEN 5/

Měl tvář démona z Jiného světa. Mluvil Starou řečí a jeho hlas křičel, sténal a zpíval do hučení plamenů jako křik dravých ptáků, řev divokých kanců a vytí vlčí smečky.
Tančil kolem dívky ochromené posvátnou hrůzou a tloukl do bubínku ozdobeného chřestícími ptačími kůstkami. Jeho rytmus pronikal do Fenelina těla všemi póry, neurvale se ho zmocňoval a podmaňoval si jej. Se zavřenýma očima se začala kývat dopředu a dozadu, stále rychleji, jak jí to přikazovaly údery kostěné paličky.
Pojednou druid s divokým zaječením, při němž tuhla krev v žilách, odhodil bubínek a v jeho rukou se znenadání ocitla bronzová miska s kouřícím nápojem.

Napil se a pak ji rozkazovačným gestem podal dívce. Neodvážila se odmítnout. Popálila si rty a jazyk jí rázem znecitlivěl, ale poslušně polykala, zatímco si tekutý oheň razil cestu jejím tělem, pronikal do všech buněk a zaplavoval ji spalující touhou.
Vzal prázdnou misku z jejích napřažených rukou, zatímco ona mu objala nohy a se smyslnou pomalostí začala třít svou tvář o jeho klín. Už věděla, proč je tady.
Morcanth zvedl Fenelu ze země a rozepjal sponu na jejím rameni. Šaty se svezly dolů. Rozložily se kolem štíhlých dlouhých nohou jako sněhová závěj a uprostřed ní stála ona jako planoucí pochodeň a ani v nejmenším se nesnažila zakrývat svou nahotu.
Držela hlavu hrdě vztyčenou, zatímco on klouzal pohledem a pak i dlaněmi po hebké kůži pevných prsou, po úzkém pasu a klenutých bocích.
Každým dotekem zapaloval nové a nové ohníčky, které je oba pomalu stravovaly.

Rozprostřela se pod ním jako země a on s hlubokou vděčností vstoupil . Nebyl příliš obratný milenec, zmocnil se jí tvrdě a neúprosně, ale na tom teď nezáleželo.
Do pomalého rytmu společných pohybů začal odříkávat pradávnou modlitbu.

Cúm... argyl... l dáigbhál ... aenorg...

Jeho hlas vábil duše zemřelých zpět z Jiného světa do tohoto světa živých.
A ony mu naslouchaly.
Přivábeny litanií, starou jako svět, tisíce jich naplnily okolní prostor. Vzduch zmodral, a zhoustl a plnil plíce živých těžce a bolestivě jako voda. Byl v něm vír peřejí a závrať a nekonečná hlubina jezer. Morcanth lapal po dechu, na spáncích mu naběhly žíly a zběsilý tlukot srdce duněl tělem jako válečný buben. Teď nesměl přestat, musel pokračovat, i když se zdálo, že dívka pod ním umdlévá.
Volal duši, jednu jedinou z mnoha, která měla vstoupit do dítěte, jež bude počato.
Volal krále Vercingetorixe.
Volal toho, kdo jako jediný dokázal sjednotit keltské kmeny v boji proti společnému nepříteli. Stalo se to sice před lety a daleko odsud, ale v písních bardů byla pověst stále živá stejně jako beznadějné hrdinství mrtvého krále. Tentokrát zvítězí - dostane-li druhou možnost vrátit se na tento svět.

Slova ve Staré řeči stoupala s kouřem posvátných ohňů vzhůru k obloze a tajemství samainu se chystalo naplnit.
Fenela se přestala poddávat Morcanthovým pohybům. Zmocnila se jí podivná, nepopsatelná lehkost, jako by se vznášela vysoko nad korunami stromů, jakoby to ani nebyla ona, koho drtil Morcanth vahou svého těla, ale nějaká cizí dívka, prohnutá jako luk v milostné křeči. V prostoru kolem sebe spatřila náhle tisíce tváří, míhaly se kolem, objevovaly se a ztrácely v divokém reji a ona pocítila neodolatelnou touhu letět s nimi.
A pak ji uviděla.

Úzkou a nehybnou tvář s jemnými rysy a tmavýma mandlovýma očima, v jejichž pohledu se zračil nevýslovný smutek.
Ty oči ji přitahovaly, pohlcovaly a stahovaly do propasti času. Topila se v jejich černi, avšak nemohla odtrhnout pohled. Chtěla volat o pomoc, ale z hrdla jí nevyšel ani hlásek.
Náhle s jistotou věděla, že ta bolest a smutek se týkají právě jí.

Vyvolená z mnoha
jako větev jeřábu
obtěžkaná plody
láme se ve vichřici

jako obětní bílá koza
kropí svou krví zem

jako ten, kdo odejde,
aby navždy zůstal

jsi vyvolená z mnoha

„Kdo jsi ?“ vykřikla Fenela bezhlese.
„Jsem Rigani,“ odvětila tvář, aniž pohnula rty.
„Budeš mnoho trpět,“ dodala a rozplynula se .
„Proč?“ zasténala Fenela a pak její duši ovanul chlad a její tělo, tam dole na zemi, zmrtvělo.
Trvalo to jen okamžik, ne delší než nadechnutí, ale stačilo to, aby Morcanth pochopil , že něco není v pořádku. Na okamžik znejistěl, zaváhal a pak už bylo na všechno pozdě.
To nejdůležitější slovo v celém zaříkání zaniklo v erupci slasti, která propojila jejich těla, zatímco duše se řítily mrazivým prostorem mezi hvězdami, aby vybuchly jako nově zrozené slunce.
Svezl se na zem vedle ní.

Netušil, kolik času uplynulo, než opět nabyl vědomí. Vracel se pomalu a neochotně z vesmírných výšin, z nekonečných dálek, z Jiného světa. Bylo stále těžší přimět vlastní duši, která okusila svobodu, vklouznout znovu do hmotného těla. Jednou se mu už to nepodaří, a ona tak zůstane navždy volná, zatímco jeho tělo se rozpadne na prach.
Dotkl se Feneliny tváře. Pravidelně oddechovala, jako kdyby spala, ale byla mimo sebe.
Políček z každé strany a otevřela oči.
Pohlédl do nich a zamrazilo ho. Z temné hlubiny na něj zírala neznámá tvář, ale byla příliš daleko, než aby mohl rozeznat její rysy.
Pak Fenela mrkla a tvář zmizela.
Vyrazil vítězoslavný výkřik. Teď věděl jistě, že jeho plán vyšel.

Pomohl dívce vstát.
Chvěla se zimou, ze žáru milostného aktu zbyl jen vychladlý popel.
Zabalil ji do odhozeného pláště a vedl ke koni, který venku před branou hlasitě pofrkával. Šla opilým krokem, kolena se jí podlamovala a okolí splývalo v jedinou rozmazanou šmouhu.
Vytáhl ji k sobě do sedla a ona se schoulila do jeho náručí jako neživá věc. Vzápětí upadla do hlubokého spánku beze snů. Jemným stiskem pat pobídl hřebce. Čekala je ještě dlouhá cesta. Ale ne zpátky do Cailládúnu.

********

Samainová noc se ubírala k ránu.
Obětní hranice se zvolna proměňovaly v hromady řeřavých uhlíků, které narudle zářily do tmy stejně jako červánky na východní obloze. Vítr změnil směr a zdálo se, že krajina se probudí do chladného, ale jasného dne.
Vesnice ještě spala, jen kohout neklidně poposedával na hřadě, probíral si peří a chystal se k obvyklému rannímu rituálu. V obílených chýších s doškovými střechami panovalo ticho, rušené pouze mužským chrápáním či převalováním neklidného spáče.
Jediný, kdo kromě stráží v tuto hodinu bděl, byl náčelník Eldur.

Na lůžku vedle něj zhluboka oddechovala mladá otrokyně a ostrá vůně jejího těla ještě lpěla na něm i na kožešinách, kterými byli oba přikryti.
I uprostřed posvátné noci mu nabídla obvyklou dávku rozkoše, ale on stejně jako pokaždé cítil potom jen vyprahlost, znechucení ze sebe sama a smutek. Smutek hluboký jako propast, která bez milosti pohlcovala každičkou ozvěnu jeho marného volání.
Ach, Freyo!
Strašně mu chyběla.
Uplynul už rok od její smrti, ale on si stále nezvykl na to, že už není, že neslýchá její smích, že se k němu v noci netiskne důvěrně známé měkké tělo.