BRANWEN 1/

Ráno bylo studené a nevlídné, když se Morcanth vracel zpátky z Jiného světa.
Temné hlubiny annwnu jej vyvrhly zpět do kalného šera a on ležel s tváří zabořenou do mokré hlíny, jejíž hořká vůně mu plnila chřípí. Vítej zpátky mezi živými!
První, co si uvědomil, když opět otevřel oči, bylo ticho.
Polonahé stromy čněly kolem lesní svatyně jako výstražně zdvižené prsty a jedinou známkou života široko daleko byla sýkora, houpavě přeletující z větve na větev. Slunce skrývalo svou tvář za hradbu mraků, ale i tak se dalo odhadnout, že od jeho východu uplynuly nejméně dvě hodiny.

Morcanth tiše zasténal.
Ještě nikdy nepobýval v Jiném světě tak dlouho.
Nechybělo mnoho a nemusel se vůbec vrátit, jeho mysl byla prázdná ořechová skořápka a tělo ochromené vyčerpáním odmítalo poslouchat. A stejně to všechno bylo k ničemu.
Ať se obrátil , kam chtěl, odevšad zněly jen špatné zprávy a bohové i duchové Jiného světa odvraceli svou tvář. Procházel žárem ztracených bitev, brodil se mořem nářku a bolesti a nikde nenacházel ani jiskřičku světla. Zdálo se , že jeho svět je předurčen k zániku a jen krátký čas zbývá, než se rozpadne pod nájezdy cizích kmenů ze severu.
I když nic nenasvědčovalo osudovému konfliktu, on to cítil, už nějaký čas , hluboko uvnitř své mysli. Jako když se vlčí smečky stahují kolem umdlévající kořisti. Jako když se kdesi vysoko v korunách rojí divoké včely.Cítil, že se blíží válka, která rozmetá hranice a vymaže tvář jeho národa z této země.
Jenže to Morcanth nemínil dopustit.

Já jsem pěst, která třímá meč
já jsem štít, který zachytí ránu
já jsem ten, který vás povede......

opakoval si neslyšně s hrdlem vyprahlým a nehybnými rty. Osud leží v jeho rukou a v jeho plánu, který už dlouho připravoval. Byla to poslední možnost – riskantní, ale jediná, jakou měl.
Už zítra – o samainu.

Zdvihl ztuhlé tělo ze studené země, na níž až doposud ležel s rozpaženýma rukama. Tenký provlhlý šat se mu s nepříjemným mrazením lepil na kůži a zlatý torques na jeho krku zmatněl prvními kapkami deště. Byl tak slabý, že se stěží udržel na nohou. Už týden se postil a očišťoval své tělo, aby mohl hovořit s bohy a ještě den bude muset vydržet, než se dotkne teplého jídla.

Krátce hvízdl.
Z hloubi lesa se vynořil tmavý hřebec a poslušně zůstal stát před branou ve valu, jenž obepínal dokola svatyni.
Bez jediného ohlédnutí vyšel druid ven, zahalil se do pláště, přehozeného přes koňský hřbet, vyhoupl se do sedla a pobídl hřebce k běhu. Přitisknutý k jeho tělu vnímal zřetelně štiplavý pach, který vystupoval z mokré srsti i teplo, jež začalo proudit ve svalech pod ním. Na kratičký okamžik splynul se zvířetem a načerpal z něj dostatek energie, aby zahnal olověnou únavu.
Oba měli před sebou ještě dlouhou cestu.

* * * * *

„Mám toho právě dost! Ihned po samainu se sebereš a odjedeš odsud pryč - dřív, než ti tvá prchlivost přeroste přes hlavu, pokud se tak ovšem už nestalo! Zmlátit do bezvědomí Ballachova syna! Ty ses úplně pomátl!“
Kovář Mardun byl bledý vzteky a řval hůř než raněný medvěd.Tohoto urostlého muže v nejlepších letech dokázalo vyvést z míry jen máloco, ale pokud se rozčílil jako právě teď, bylo lepší jít mu – stejně raněnému medvědu – raději z cesty.

Mladík, jemuž bylo to hromobití určeno, mlčel. Vzdornýma očima sledoval svého mistra, jak rázuje sem a tam a jen chvílemi sykl bolestí, zatímco mu kovářova dcera čistila odvarem ze šalvěje hlubokou bodnou ránu v paži.
Mardun se zastavil přímo před ním.
„Tak co mi k tomu řekneš?“
„Urážel mě,“ řekl mladík tiše, ale pevně . „ A kromě toho - nůž vytáhl on. Já použil jen své ruce.“
„Jenže příště v nich budeš možná držet nůž ty! Příště ho možná zabiješ a pak s tebou náčelník udělá krátký proces. Liam je jeho nejoblíbenější syn. Myslel jsem, že máš v hlavě víc rozumu!“

Kovář se znechuceně odvrátil. Popadl džbánek s medovinou a na jeden ráz do sebe nalil polovinu jeho obsahu, jakoby chtěl spláchnout zlost, jež s ním lomcovala.
Dívka mezitím plátěným obvazem pevně stáhla ránu, která stále ještě slabě krvácela.
„Děkuju,“ šeptl mladík. Pokusil se ji přitom políbit na tvář, ale ona odmítavě uhnula. Zlobila se na něj ze stejného důvodu jako otec.
Liam zasloužil, aby mu už konečně někdo napráskal, ale bylo jisté, že to prchlivý Ballach neponechá bez trestu. Kovář měl pravdu – mladý Brennan si zahrával s ohněm. Jednou se ale spálí a bude ho to zatraceně to bolet. A ji také.

„A ven! Práce čeká!“
„Ale...“ chtěl chlapec něco namítnout, avšak kovář jej nepustil ke slovu:
„Když máš dost síly na rvačku, budeš jí mít dost i na práci,“ a vystrčil Brennana ze dveří.
„A ty si běž po svých,“ obrátil se Mardun k dceři,„ hýčkání a rozmazlování skončilo. Je načase, aby ukázal , že je skutečný muž - i jinak, než v těch věčných šarvátkách!“
Fenela poslušně sklonila hlavu.