Petrovy kameny

Petrovy kameny

Dlouhá. Tak dlouhá jsou ta zimní rána.
Dlouhá, tak dlouhá je bolavá noc.
Tma za okénkem je černá jak vrána.
Kamenná cela. A já. Ptám se proč?!

Petrovy kameny. Kdy jsem tam byla?
Palečnic šrouby prý paměť mou spraví.
Pod kutnou, pod křížem zloba se skryla.
Kat v kápi ukrytý železo žhaví.

Po celém okolí hranice planou.
Mladí i staří. A vdovy i panny.
Ďábel mu nadělil moc nevídanou.
Boblig smrt rozdává. Na všechny strany.

Dlouho jsem myslela, že jsou snad vini.
Sousedku ze vsi jsem neměla ráda.
Kouzly prý uřknula krávu a svini.
Po vsi se říkalo, že chová hada.

Hranice hořela. Plameny plály.
Soused tam postával a zle se díval.
On prý nic nevěděl. Svědci mu přáli.
V kostele poklekal, modlil se. Zpíval.

Jednoho večera na vrata bouchání.
S lucernou spěchám přes studený dvůr.
„Otevři zákonu! Marné je skrývání!“
Vrata se rozlétla. Biřic řve: „Stůj!“

Ve zbroji. Napitý, jak zákon káže.
„Za tvoje zločiny tě zatýkáme!“
„Za jaké zločiny? Čí že jste stráže?“
„Mlč! Žádné pochyby. Rozkazy máme.“

Dlouho mne mučili. Ohněm i hřeby.
Nahou mě na žebřík uvázat dali.
Co chtěl, jsem přiznala. Odpustí v nebi?
S radostí rozsudek smrti mi psali.

Ráno je tady a hranici staví.
Rozsudek vynesen. Schválen je pánem.
Pily a sekery. Muži se zdraví.
Veselý hovor se nese tím ránem.

Staví a baví se. Dostanou výplatu.
Od lesa se dřevem přijíždí saně.
Večer pak v hospodě zaplatí útratu.
Den za dnem. Až jednou dojde i na ně.

Na vršku hranice u kůlu stojím.
Mlčím. Nic neřeknu. Síla mi nezbyla.
Petrovy kameny? Strašně se bojím.
Tam na těch kamenech nikdy jsem nebyla.