Odpustek

Odpustek

Prý odpustek mě spasí. Prý půjdu do nebe.
Mnich před kostelem stojí s kasičkou dřevěnou.
Já kradl jsem a šidil. Myslel jen na sebe.
Když zaplatím, jak žádá, spasím tím duši svou.

Dřív žil jsem na vsi skromně. Pracoval na statku.
Dřel jsem tam do úmoru a neměl z toho nic.
Tak zanevřel jsem na vše. Na otce, na matku.
Až jednou brzo ráno, vstal jsem a šel jsem pryč.

Pět dní jsem šel tou cestou. Víc vědět netřeba.
Praha se zdála krásná. Most, kostely i hrad.
Do města jsem se dostal. Však žebral o chleba.
Když nikdo mi nic nedal, tak začal jsem si brát.

Jen bída s nouzí pro mě. Z očí mi koukal hlad.
Bez cíle chodil městem a hledal obživu.
V špinavých ulic stínech jsem přepadal a krad.
Však necítím se vinen. Jsem hoden obdivu.

Potom se cosi stalo. Já nevím proč a jak.
Prý zlato, jež má církev, najednou patří všem.
Mě najednou se zdálo, že vše je naopak.
Mé kostely jsou. Kaple. Kláštery. Celá zem.

S partou podobných lidí jsme klášter přepadli.
Mniši v klášterních kobkách skrývali svoje tváře.
Vše, co jsme nezničili, to jsme jim ukradli.
Nocí nás doprovázel jen pláč a ohně záře.

Tam na Zbraslavi v klášteře jsme také rabovali.
Mnichy jsme bili holemi, jenom tak pro radost.
Zhanobili jsme hrob krále a mrtvole se smáli.
Kostely, kaple, chrámy. Všude je zlata dost.

Mám meč, palcát a kopí. A přilbu železnou.
Jsem najeden a svěží. Ve váčku zlato mám.
Již nejsem vyděděncem. Stal jsem se husitou.
Odpustky? Ty si nechte. Já odpouštím si sám.

Vína mi bratře nalij. Noc již se k ránu láme.
Klášterní vino máme a zlata truhlici.
Jen pijme! Pijme, bratři! Nic jim tu nenecháme.
Žijeme jenom krátce. Jsme v smrti bratříci.

Já jednou také padnu. Přijde to. Já to vím.
Skončí má cesta krátká, jak před polednem stín.
Pak na nebesích stanu. Před Pánem nejvyšším.
Tam přiznám svoje hříchy. Vyznám se ze všech vin.