Jan Maren

Myslím si, že tato báseň žádnou anotaci nepotřebuje. Jen tolik, že je psána pro mou lásku, která se nepohoršuje ani nad mými "otevřenými a odvážnými " erotickými básněmi, které nemohou být zvěřejněny na tomto serveru. Ve skutečné, opravdové lásce je dovoleno vše a láska si klade slova, pojmy a výrazy do jiných poloh, než do těch všedních a obvyklých. Ať mi anotaci napíší do komentářů básníci a básnířky na tomto portálu. Bude mne to jen těřit. I když budou nepříznivé.

V bibli stojí mnohokráte věta "...i budou jedno tělo." Dosud žádná křesťanská církev nevysvětlila, co to znamená. Protože to neví. Neví to ani čtenář bible. Snad k tomu trochu dopomůže stať o rozkoši od Khalila Gibrana.

Mám Můzu, která mne líbá, než se rozepíšu. Někdy jen tak ledabyle letmo, někdy lehce křepce jako na rty slepce, někdy zase vášnivě s francouzákem v puse. To potom píšu děsný erotický básně, o kterých jen ona ví a za který by mě vyhodili z libresu a nezvěřejnil by je ani ten nejprostopášnější porrrrrno-časopis, o PLYBOYOVI nemluvě. Tahle vznikla bez polibků a podle toho taky vypadá.

Přátelství mezi mužem i ženou je možné, dokonce i se sexem, a říkám to z vlastní zkušenosti. Bylo to velmi hezké, bezbolestné přátelství, které trvalo i nadále, když byl náš vztah ukončen. Ale nebyla to láska. Opravdová láska se vyznačuje tím, že její akce, její aplikace někdy setsakramnéntsky bolí. Ale láska sama o sobě nebolí, protože je dar Boží, dar Přírody, Prozřetelnosti. Ať si to každý nazve jak chce, na jméně nezáleží. Musí to tak být, protože bolestí odstraňuje veškerou strusku povahy, sklonů, sobectví a žárlivosti,výbuchy zlosti, nekázeň těla a rozumu, které do lásky nepatří a které jsou v lásce jen na překážku. Někde jsem četl, že do stodoly lásky musí člověk vstupovat nahý. Je to myšleno samozřejmě jen obrazně. Musí se zbavit všeho, co do lásky, a ta je vždy třetí, nezávislá "osobnost" mezi dvěma milujícíni, nepatří. Jinak člověk lásku ztrácí. Ale to ví člověk až ve zralém věku. Mládí před tou bolestí utíká a přeje si jen slunečné dny. Ale i v té zralé lásce přicházejí dny, kdy si člověk myslí, že má ty začáteční, bolestné dny za sebou. Chyba lávky ! Bolest do nich vpadne náhle a nečekaně jako úder hromu. Francouzi nazývají případně lásku na první pohled "coup de foudre." Úder hromu. A tak je to i s tou náhlou návštěvou bolesti. Neexistuje láska jen na první pohled, ale i na první noc, "one night stand." Kdo by to řekl ? Ale také na první slovo na internetu, a o tom je tento sonet. Je to vlastně vyznání lásky a omluva za bolest, kterou jsme si navzájem způsobili.

Tato báseň je óda na prachobyčelný život, život, jaký vedou miliony a miliony lidí. Probíhá tak hladce, že to vzbuzuje závist, jak je bezproblémový. Člověk se narodí, je očkován, později potká nějakou kočku, kterou si vezme za ženu, pracuje a pracuje, aby poistavil něco na nohy a nakonec umírá a zbyde po něm jen ten náhrobek a někdy ani to ne. Prachobyčejný život se řídí jednoduchými pravidly života. Člověk jde večer spát, jako miliony jiných, vstane, vyčistí si zuby nebo je vyndá ze skleničky, umyje si tvář, oholí se, jde-li ve vzácném případě o ženu, nasnídá se a jde pracovat. Vrátí se z práce, vrhne se na gauč a zapne televizi u které také usne.Dříve, v dobách Temna měl na to kolíbku, ale kde ty časy jsou ? A tak to jde den za dnem a za dnem a je v tom určitá hladkost a bezproblémovost, že by jeden záviděl. Skeptici takový život definují rčením : " Miliardy much a hovniválů hejna se nemohou mýlit, lidi žerte lejna !" To není černý humor, to je černá skepse, ta nejčernější te všech, vcucne do sebe i světlo. Nevšímejme si toho. Báseň má poněkud nezvyklou větu závěrem, která se tam hodí jak ryba na jízdní kolo, ale jak mne napadlo, tak jsem psal. Já neškrtám a nic neměním, abych se někomu zalíbil. Nemám to zapotřebí, líbím se sám sobě. Ne vždycky, ale většinou.

Možná, že se najde zase nějaký prudérník opruzený, kterého má báseň rozhořčí. Mě je to jedno, píši básně tak jak vznikají, nic neškrtám nic neměním. Měl jsem známou, která psala hezké básně ale na některých místech to drhlo. Řekl jsem jí to a ona odpověděla : " Já vím, mne napadne něco jiného, ale já tam chci mít tohle slovo, protože se mi líbí víc." Tak, to byly ty zádrhely, které zásadně nedělám. Nedělal to ani Charles Baudelaire, ani Francois Villon - a já se s s nimi proboha nechci srovnávat. Ale Francois Villon byl můj vzor básníka. Neopičím se po něm, našel jsem svůj vlastní styl. Oba používali silná morbidní a vulgární slova, která já nepoužívám, ale vím že psali to, co jim slina přinesla na jazyk. Možná, až jednou vyjdou tiskem po mé smrti všechny mé erotické básně, bude to malý či větší skandál v literatuře. Na to odpovídám závěrem jedné básně básníka a filozofa a spisovatele R.W. Emersona : "Let them rave/thou art quiet in thy grave." Přeložím to hned do češtiny : "Nech je zuřit v jejich zlobě/t y jsi tichý ve tvém hrobě." První verše nejsou žádné vyzvání k inzestu. Láska se navzájem učí, je-li to láska. Žena může poučit milujícího muže a vice versa, jako matka poučuje své děti. Kdo v tom vidí nečistotu, je sám nečistý. Tak, to je vše.

Básnička je ze sbírky BÁSNĚ Z BATOHU. Byla psána před více jak dvaceti lety a neměl jsem při jejím psaní nikoho určitého na mysli, žádnou slečnu. Jen tak mne napadla.

Nerad bych, aby mi někteří, mnozí, nebo všichni básníci na tomto serveru záviděli, mou zručnost a rychlost ve veršotepectví. Předcházelo tomu mnoholeté intenzivní studijum marxismu-leninismu na univerzitách zde na Západě, a dialektického materialismu v Indii (Všechno souvisí se vší) studijum studeného odchovu telat a studijum jiných vědních a nevšedních oborů, včetně astrogije, latiny, (Tu je hláska, ten to ryje !). a zlatokupectví (Můj docent a učitel prof. z Harvardské univ, Viktor Kožený ) a hokynářství. V posledním oboru byl můj učitel slavný a nezapomenutelný Michal Tučný blahé paměti z Greenhornů, v komun. řeči Zelenáčů, podle návodů z jeho známé písně : " Může to být o pět deka víc ?"

Nejraději mám básničky, a taky se mi nejvíc líbí, co vznikly v dechamžiku. Nevím, zda také ostatním se líbí, ale to je mi putna, každý píše, jak mu to chutná a jak to umí. Kdo neumí, ten čumí. Díky komentáři jedné básnířky se z této tragické elegie stal později sonet. Prostě jsem jí tu myšlenku ukradl. Doufám, že mne nezažaluje pro krádež duševního majetku. To by si dala ! Mám špičkového německého advokáta, je to můj nevlastní táta !

Potkal jsem ji na internetu. V desateru přikázání stojí : "Nepožádáš manželky bližního svého !" ale Nejvyšší Zákonodárce dělá ze svých Zákonů vyjímky, jinak by nebyl ani Zákonodárce, kdyby to nedělal. Přísluší mu všechny zákony, i ty lásky mezi mužem a ženou. Ježíš také neodsoudil cizoložnou ženu, protože hřešila se svým manželem, až potkala opravdovou lásku, kde nebylo hříchu. O tom jsem přesvědčen, ať už to církve a lidé vykládají jakkoli. Stane-li se to člověku v jeho životě, čte ty slova bible jinak, podle svého. Tak to také musí být.

Ono ani není nutné, psát k této básničce anotaci, říká ji báseň sama.

Ta divá žena si nepřeje abych uvedl její jméno, tak jsem ji poslechl. Existuje láska nejen na první pohled, na první dotek, na první společnou noc, ale i na první slovo. Na dálce a fyzické přítomnosti vůbec nezáleží, protože je to Pámbu, který uzavírá tyto svazky - nikdo jiný.

Je to zveršovaný vzkaz pro někoho na tomto serveru. Co bych měl psát víc ? Už jen to, že mne poprosila, abych jej zde zveřejnil. Může muž něco odmítnout milované a milující ženě ?

Sex je jen jiné slovo pro základní energii, ze které povstává všechen život a dále se rozmnožuje. Je zároveň nesmírně mocný jakož i plně přirozený, protože je základní energií života. Potlačení sexu není jen nepřirozené, ale i bitva proti životu samému... Stať z promáčené knížky, bez udání autora, kterou jsem zvedl z příkopu u silnice.

" Člověk nemusí lásku hledat. Láska si jej najde sama, právě tak jako přátelství, právě tak jako knihy, které mu přináší a znamenají růst jeho duše." Ze životní moudrosti autora této básně.

Včera jsem zde dal český překlad básně, dnes jsem změnil její název na NEFERTITI, ale německý originál uvádím pod názvem, jak se píše v němčině, NOFRETETE.

Báseň byla původně psána v němčině. Zde je uveden můj překlad do češtiny a za ním moje původní báseň v originále pro ty, kdož umí německy. Myslím si, že je jich na tomto portálu dost.

Psáno pro lásku, kterou jsem potkal na internetu, na jiném portálu, než je zdejší. Pámbu má své nevyzpytatelné cesty i na těch virtuelních, moderních, digitálních stezkách, o tom jsem přesvědčen. Vznikají zde jak přátelství, tak i láska a obojí je z vůle Boží. Kdo nevěří, nemusí. Nejsem pámbíčkář a nepotřebují ke své víře ani církev, její rituály,k ostely či dogmata. Trvalo to velice dlouho, než jsem uvěřil. Čeká to ostatně každého člověka. Když ne v tomto životě, tak v příštím. Báseň má v originále tvar vázy. Vznikla včera.

Báseň je ze sbírky : BÁSNĚ A SONETY Z DÁVNÉ I NEDÁVNÉ DOBY, tedy také z doby nejnovější.

Báseň je věnována první lásce z mládí. Po 30 letech jsme si znovu začli dopisovat. Kdo to nezažil, neuvěří, jaké bolesti může způsobit znovu probuzená láska. Tehdy se oba domnívali, že jim odešla. Není to pravda, byla tu stále, jen se tehd stáhla do své ulity. Po 30 letech odešla zase jako tehdy, žena byla plná obav a nechala se znovu uštknout hadem, svým vlastním. Ani v ráji to tehdy nebylo jiné, Byl to její vlastní had, který jí podal červivé jablko.