NEFERTITI
Báseň byla původně psána v němčině. Zde je uveden můj překlad do češtiny a za ním moje původní báseň v originále pro ty, kdož umí německy. Myslím si, že je jich na tomto portálu dost.
» autor: Jan Maren |
Jak Nefertiti máš krásnou tvář,
jak antická krásná váza
stojící v novém domě, - vypadáš.
Jak podivná je ta tvá líc !
Já pravdu čtu si tam - a co víc,
vidím tam také všech světel lásky zář,
a upřímnost až do krve má tvá tvář.
Ach, kdybych měl jen víc té odvahy !
A méně let v těch mých zkušenostech !
Být mladý jako ty, zas vše bych hodil na váhy.
Mnohé by poté vykolejilo ze dráhy,
a srazilo se jak mléko v letním stavení.
Já bych se soužil, ty měla bys trápení !
Tak bohudík ! Mám ta leta všechna za sebou.
Ty piješ kávu svou, já pivo pod pěnou,
a děje, dávajíce se do pohybu, neběží.
Co vše nečtu ve tvé tváři, co tam neleží ?
Jak podivná je přece jen ta tvá líc !
Prastaré moudrosti si tam čtu, a co víc,
kdybych byl doma dnes, neviděl bych nic.
Nic z toho, co beze slov v ní němě psáno stojí.
Prastará připadáš mi, však v nové krásné zbroji.
Ač mladá do krve, tisíciletá je tvá krásná tvář.
Odvahy víc kdybych mě a drzosti, co nosí
lásky svatozář,
sedl bych a psal ti básně sáhodlouhé,
však prosím tě, jak sebe v jedné větě pouhé :
Víc nežádej si, zanech všech pokusů,
hrát novou roli ve staronovém kusu !
Vždyť sama víš : Obrazy nejkrásnější,
nepatří nikomu a na zdi visí vnější
té galerie výmluvné, té beze slov,
kde nebolí tě nic, když nevlastníš je, víš ?
Pak život není tvrdý jako kov.
Originál
se sem pravděpodobně nevejde, protože lišta na pravé straně je už u konce. Uveřejním jej zítra.
jak antická krásná váza
stojící v novém domě, - vypadáš.
Jak podivná je ta tvá líc !
Já pravdu čtu si tam - a co víc,
vidím tam také všech světel lásky zář,
a upřímnost až do krve má tvá tvář.
Ach, kdybych měl jen víc té odvahy !
A méně let v těch mých zkušenostech !
Být mladý jako ty, zas vše bych hodil na váhy.
Mnohé by poté vykolejilo ze dráhy,
a srazilo se jak mléko v letním stavení.
Já bych se soužil, ty měla bys trápení !
Tak bohudík ! Mám ta leta všechna za sebou.
Ty piješ kávu svou, já pivo pod pěnou,
a děje, dávajíce se do pohybu, neběží.
Co vše nečtu ve tvé tváři, co tam neleží ?
Jak podivná je přece jen ta tvá líc !
Prastaré moudrosti si tam čtu, a co víc,
kdybych byl doma dnes, neviděl bych nic.
Nic z toho, co beze slov v ní němě psáno stojí.
Prastará připadáš mi, však v nové krásné zbroji.
Ač mladá do krve, tisíciletá je tvá krásná tvář.
Odvahy víc kdybych mě a drzosti, co nosí
lásky svatozář,
sedl bych a psal ti básně sáhodlouhé,
však prosím tě, jak sebe v jedné větě pouhé :
Víc nežádej si, zanech všech pokusů,
hrát novou roli ve staronovém kusu !
Vždyť sama víš : Obrazy nejkrásnější,
nepatří nikomu a na zdi visí vnější
té galerie výmluvné, té beze slov,
kde nebolí tě nic, když nevlastníš je, víš ?
Pak život není tvrdý jako kov.
Originál
se sem pravděpodobně nevejde, protože lišta na pravé straně je už u konce. Uveřejním jej zítra.
Tipů: 7
» 31.07.12
» komentářů: 4
» čteno: 1066(14)
» posláno: 0
» nahlásit
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: TVŮJ ČERNÝ HUMOR | Následující: NOFRETETE