Záviš z Falkenštejna (1250-1290) byl vůdcem vzpoury šlechty proti králi Václavovi druhému. Vzpíral se i jeho předchůdci. Byl velice vzdorovitým šlechticem. Byl sťat plknem (široká katovská sekera). Stalo se to 24.8.1290 na louce pod hradem Hluboká.

Břetislav (1002-1055), syn Oldřicha a Boženy, unesl z kláštera ve Würzburgu Jitku. Vše bylo předem domluveno. I smrt mnohých z jeho družiny. Jitčin šlechtický původ měl nahradit Bořivojův nedostatek urozenosti. Jeho matka Božena byla přece pouhou selkou..

Český král Přemysl Otakar druhý (1233-1271) to neměl lehké. Měl problémy se šlechtou, která si ukusovala stále větší sousta z královského krajíce. A král, který potřeboval mít krytá záda pro své výboje v okolních zemích (války v Uhrách, křížové výpravy), chtěl mít v zemi klid. Řešení našel v podobě měst. Královských měst, která budou loajální a o něž bude opírat svou moc v Čechách. A tak zakládal města. Velká a silná města, často na samých hranicích panských pozemků. Osidloval je spolehlivými lidmi a dával jim velikou samostatnost. To se mu vyplácelo. Města byla trnem v oku šlechtě, která tak neměla možnost rozšiřovat svá panství. Jedním z královských měst budovaným natruc silnému rodu Vítkovců, byly i České Budějovice.

Přemysl Otakar první (1155? – 1230). Český král. Byl synem Vladislava druhého a Judity Durynské. Vladislav druhý sice byl králem, ale jeho potomci na tento titul neměli nárok. Doba, do níž se Přemysl narodil, nebyla jednoduchá. Zemi opět vládla knížata. Jejich boj o moc (velice často bratrovražedný boj o moc) zasáhl do života malého Přemysla již na jeho počátku. Jako nepohodlný byl vyhnán i se svou matkou, ze země. Opakované vyhnanství bylo, myslím, pro Přemysla výzvou. Našel svůj cíl. Tvrdě a nesmlouvavě využíval všech způsobů, jak se dostat k moci. V těch časech nebyla zrada a podraz ničím neobvyklým. K podobným metodám sahali i jiní. Účel světil prostředky. Přemysl dosáhnul svého. Stal se králem. Českým králem. To na jeden život opravdu stačí.

Obyčejný příběh.

V červnu L.P. 1422 se Zikmund Korybut, synovec polskolitevského velkoknížete, pokusil, spolu s desetitisícovým vojskem Husitů a polských žoldnéřů, o dobytí Karlštejna. Hrad byl bráněn necelými čtyřmi sty obránci, kteří zachovali věrnost císaři.

V časech Velkomoravské říše bylo území nynějších Čech prakticky územím nikoho. Byli zde samozřejmě lidé. Ale nebyl to stát. Drobné knížecí rody podléhaly tu franskému, tu moravskému vlivu. Nejinak tomu bylo i s vírou. Na Moravě to bylo jasné. Věrozvěstové Cyril s Metodějem kázali tu jedině správnou víru. Tu papežovu. Tedy římskou. V Čechách, naproti tomu, kázali němečtí kněží. A kázali po svém. Nebyl pro ně problém, vzít meč a bojovat po boku kohokoliv proti komukoliv. Jejich víra byla vlažná a prostý lid ji bral jen na lehkou váhu. Dovolil jsem si vyslat moravského biskupa Wichinga na pár dní na misi do Čech. Byl velice snaživým a je známo, že byl na misích ve Slezsku a jinde. Neměl rád Metoděje a ten se jej proto pokoušel různými způsoby zbavit. Je klidně možné, že byl i tady v Čechách. Jeho pocity z té návštěvy jsem si dovolil vyjádřit v tomto smyšleném dopise papeži.

spiralizující píseň

Drahomíra byla snachou kněžny Ludmily. Tedy svaté Ludmily. Tu dala zavraždit proto, že byly v nekončícím sporu o vliv na syny knížete Vratislava. Václava a Boleslava. Vikingové Ludmilu uškrtili šálou a bylo po hádkách. Drahomíra vládla jako regentka a byl klid. Ale jen do doby, kdy Václav uchopil moc. Vyhnal matku ze země (či snad jen na tvrz Budeč) a vládnul sám. Ke své smůle však jen do chvíle, než jej dal Boleslav zavraždit u kostela v Boleslavi. O tom, jestli to bylo dobré, či špatné pro Čechy, je možno diskutovat. Jisté je však to, že v tu chvíli stála Drahomíra na straně Václava, takže jí šlo také o krk. Dějiny říkají, že uprchla kamsi do Charvátska a více se o ní neví. Já tomu moc nevěřím. Boleslav byl pedant. Nemyslím si, že by dal volnost tak siné osobnosti, jakou byla Drahomíra. Hádám, že její kosti neleží příliš daleko od Boleslavi. Anonymní kostra na Budči, nebo Tetíně.. To by byl jeho styl.

píseň pro zlatou horečku

nejen starým civilizacím

inspirace u strýčka Walta.

Domnívám se, že císař Karel čtvrtý byl, k stáru, velice osamělým mužem. Pokud se poohlédneme po jeho osobních přátelích, zjistíme, že jich mnoho neměl. Jeho blízkými přáteli lze snad nazvat jen Arnošta z Pardubic a Buška z Velhartic. Tedy oba Bušky z Velhartic. Otce i syna. Nikdo z nich se však nedožil císařova stáří a jeho poslední výpravy do Francie. A ti ostatní byli prostě jen poddanými. Možná proto se věc svém věku a se svými zdravotními problémy, císař vydal na dlouhou cestu. Já jsem se pokusil nahlédnout do soukromí císaře v předvečer cesty.

(b.)

dřevěný dutý jukebox

kronika pana Pikta

ošuntělosti

to raději lesy...