zelená víla

mám mráz po těle z téhle básně...už z první věty...o co mě k tomu napadá, je tolik soukromé, že říct to nahlas mi nedovolí... jedno ale vím jistě, nejsme chudé ani omšelé, žádná z nás... ani nikdo z nás lidí... respekt a obdiv mám k tomu, že jsi to právě takhle silně a syrově dokázala napsat...

dostal mě už ta první otázka... má? nemá? a má listí duši??

st

jéé, už za chvilku tu budou, vánoce... :-) mám je ráda, je jen škoda, že už tu se mnou jako tolikrát nebude táta, fyzicky...

tahle láska je pro mě nekonečná..

odměnou je to, co vnímáš při čemkoli a také si to užít, co si budeme povídat...ostatní je jen přidaná hodnota...no já se nořím vážně ráda, nejraději :-)

kdysi jsem od kamarádky dostala usušený čtyřlístek v knize, co jsem jí půjčila, nečetla ji, byla moc tlustá... ona vlastně nerada čte a tak mi tak vložila ten čtyřlístek, tenkrát jsem ho věnovala někomu dalšímu, potřeboval ho více než já a štěstí přinesl :-) je to hezky laděné, že to vzácné nám štěstí přinese, proč nevěřit... ať už holky nebo kluci... dárek toho přání dělá zázraky...

Jsi... prostě jsi, to stačí...

i těm kteří je nachází v maličkostech... a ty jsou nekonečné...

tajemnost v lidech, mám to ráda...kouzlo neobjeveného spojená s touhou objevit /ne když ti poví vše hned, od alergií počínaje po nesnášenlivost konče/ tajuplnost, kouzlo...zvědavost...víra okamžiku, že to ještě pořád je zajímavé, je.... nikdy to neskončí...

pokorná...

je to tak...

dnes jsem jela nakoupit a cestu zpět jsem si prodloužila... silnice je lemovaná listnatými stromy, jsou barevné k zbláznění, zastavila jsem a popošla kousek k nim, cesta, les, kdysi jsem tam s kamarádem chodila, snila, smála, hledala houby a pitvali jsme zda jsou jedlé... v těch místech se zastavil čas pro kdysi...tam byl ještě tím klukem s jiskrami v očích, začínal se svým snem, bláznil a já s ním... moje oči se v těch místech leskly ....bláznovstvím vzpomínek... mám to místo ráda, snad i proto, že jsme z kopce váleli sudy dolů a dole jsme se děsně smáli... tady čas neběží, tady se kutálí...

jako neskutečnej neplánovač jsem ticho... ale užívám se právě to nyní...

touha je zázrak...

i já si ukládám slova, která promlouvají...malá modlitba živoucí ve slovech, co říkají..

osmělí se :-) pro hraní objetí...

dům je vzhůru nohama, je to tak když se maluje, vyklízení, nacházení věcí, co si jeden myslel, že už nejsou... moje kamarádka, vysmátá, že ten binec není její... dvouletej klučík spící v posteli, chvilku před tím hlásající nejdu spát, ale teto s tebou tu budu bydlet, navždy :-)mladší pesanka ho chodí ve spánku olizovat, starší se na něj nadšeně netváří, ale respektuje ho.. na stole má připravenej štětec a zítra vytvoříme z novin čepici, v neděli pojedeme jezdit na koníkovi, jemně mě objímá, počítá pihy a těší se... ten binec kolem se mu děsně líbí :-)mňaaaam...

barevné pohlazení....

já si zůstanu v tom svém světě... ale kdyby přestaly pršet dýky, který občas prší na každého z nás, bylo by to prima... ale jak se říká, žádnej strom neroste do nebe :-)