zelená víla

co je pro lásku dělat málo???

vauuuu ... krásný cestování

rakev s realitou?? vždyť se každého dne budí nová realita..

krásný.. z kamenů cítíš teplo, když je dlaní obejmeš, v očích vidíš krásno, když umíš vidět.. kameny mají neskutečnou sílu, stejně jako stromy, ... a ty o nich umíš neskutečně krásně psát!!

zvláštní je tohle dění-- znásilnění, okouzlení, strach... i víra..

ač neznám sny pokryté strachem, tak důvěra mi voní... i když je strašně jemná...

tedy.. vášeň někdy je pro potravu a s ničím se nesmíchá... tak pravdivé, takovou vášeň nebrat i když okouzluje...

vonící skutečnost i minulost, která někdy spálí... krásně napsáno, tak upřimně a lidsky, že si člověk přibližuje to své žití... a děkuje za každý okamžik, kdy může cokoli...

přesně tam půjdu vedle tebe...

a i když rozbalíte nikdy nevíte ...

nedávno jsem měla pacientku, bylo jí čtyřicet a měla krásnou třináctiletou dceru... měla nádor v krku a budoucnost nejistou, nemohla mluvit a v očích měla jiskru...měla jsem za úkol ji rozveselit, zaměstnat, potěšit... a jediné štěstí, které jsme společně dokázaly namalovat byla vteřina, vteřina, kdy tu ještě pořád je mámou... zamilovala jsem si její oči, stejně jako její dotek jemných hubených prstů, zamilovala jsem si její smíření, které bolelo tak moc... štěstí je maličké a v nás...štěstí je ohromné...

když na jazyku rozeznáváš chutě...

já vlastně nemám ráda řeči o kráse, o kráse fyzické, muže , ženy, vázy.. čehokoli.. krása je tak subjektivní pocit a objektivita v ní neexistuje...když mě svět deformuje svými unavujícími hesly nasadím si na hlavu kořeny jabloně a s chutí se zakusuji...

srdce snad může být jen srdcem :-) a i když je to sval, má v sobě tolik...a není vlastně fuk, co za tvary má člověk bdít?? :-)

možné je cokoli...

chvíle, kdy se ptáš: kdo jsi?? a chvíle ticha , kdy přemýšlíš .. a pak se ptáš, kdo jsem já?? pak jen pozoruješ tmu a říkáš si, že odpovědi jsou zcela zbytečný, protože to víš...

když na procházce v Moravské vesnici potkáváš skály , dotýkáš se jich s pocitem vůně moře a pak najdeš hřib, dokonalou velkou houbu, kterou pohladíš a pak najednou běháš v poli slunečnic...to vše natemperováno vůni lidskosti a ty máš pocit zázraku, že jsi našel místo, vůni, štěstí, kde zůstaneš navždy... srdcem...

Až... někde jsem četla takový příběh, že žena si koupila krásný spodní prádlo až se bude hodit, až přijde ta chvíle... nepřišla, nikdy... od té doby neplánuju a až je právě teď..

máš dar, dar cítit a dar to napsat tak, že člověk jen kouká a ....

Voníš mi , voníš... teplem, co každý nemá...