polykající...

bylo k zalknutí
ale nikdo nevěděl jak
nikdo nevěděl proč
a pro mne hodina
již dávno překročila mez
a to abych mohl začít
se svou nápravou…

připadám si
jako pán sutin
ze kterých kouří slova
smýšlení připjaté na kabátě
poslední harcovník bitvy
předem prohrané...

kruhový obzor se rozšiřuje
a oheň
jako hbitý posel zvěstuje
že všechny cesty
se sbíhají do jedné…

hvězdy hoří stále
na svých místech
a řeka teče
unášejíc na svém
chladivě lesklém
hadím hřbetě
odrazy ztraceného ráje…

její ruka
jemná a pozorná
s porcelánovou křehkostí
přistála na mé tváři
a já náhle ucítil
jak mne vtahuje …

nutkání
vstoupit branou
a nechat se sežehnout
v jejím těle
tak teplém
a plném plamene…

ve skřivánčím blankytu
zatvrzelost
prolomená slzami
zkrápěla
doutnající vzduch
rozpohyboval vrcholky stromů
vlhké mízou
a nitě souvislostí
svazujíc dálku s blízkostí
se zapředly do klubka událostí…

nečekám
že mi porozumíš
dříve než kámen a kosti
ostatně
jak se dorozumět o věci
která začíná tak blízko
mezi srdcem a ústy
jejíž konce nelze dohlédnout
ani v nejodlehlejších záhybech
zelených pastvin budoucnosti…