v křesle...

když mě svět unavuje
svými deformujícími hesly
o horizontech
a dějinách pokroku
nasadím si
na hlavu obří vdolek
s vlastnoručně vloženým obsahem
abych jej mohl vychutnávat
vnitřně
nevěřím totiž těm
co do nich dávají náplně
a zmizím do hor
kde si otevřu na samotě
domek s křesly
mé sběratelské vášně…

vymetu čas z předsíně
proškrtám krajinu
a při poslechu sněhových jinotajů
restauruji nebo vydlabávám
z jednolitého kmenu
další pohodlné sedadlo
podivně architektonických tvarů...

byl jsem tak zabrán do práce
takže jsem si ani nevšiml
že mne pozoruje dívka
a když jsem se na zadíval
uvědomil jsem si
že pokud vyniká
spíš hlavou než krásou
musí být přímo geniální
přitom nešlo přesně vystihnout
čím je tak neuvěřitelně přitažlivá
zda iluminací hlasu
pnoucí se jak žebra nebes
či profilem těla
rozrážejícím hvězdy...

ona se usmála jakoby nic
a okem zavadila
o složitě vypracovanou intarzii
na jednom opěradle
co v sobě neslo
jistou starobylost
a jako by ukrývalo i romantiku...

přejela napohled citlivými prsty
po jejím povrchu
a nahlas zapřemýšlela
jak dlouho jej tu máte?
a co asi táhlo hlavou
tomu co ji vyráběl…

mám ho už věky
a třeba myslel na vás
že na něj pomyslíte
až se do něj usadíte Ninive…