Špáďa

Gándhí:
Ko-ko-ko-ko-ko-ko-kok!
Kov cídil u lidí cvok. :-)

Díky všem za zastávku! :-)

:-)

Díky :-)

A ani bys nemusel platit OSA :-)

Jé, mravy var mej.

Oda ryb rozpustile z elit? Sup z orby!, rado.

Hrdá s sebevědomá.

Když kamna nehřejou, zahřeje dopis?
Když ni ten nesálá, bude na odpis?
Dvířka se otevřou (jenom ta nahoře)...
Jde teplo z papíru, co zkouší zahořet?

Sociální rozměr smíchaný s nadsázkou je stále potřebný i v literatuře.

Baterka co jenom šajní,
nebo co ti šetří pohyb,
by nenastal útlum krajní —
místo rázů jenom ohyb.
:-)

Jo, jo, opadáváme, podzim některých našich duší je tu.

Hezky ses rozjela!

Píšeš jak pamětník těch dob,
jak svědek změn i zlob,
jak pero kroknikáře,
co pozná pravdolháře.

Báseň máš krásně kaligraficky ztvárněnou, hlavně závěr vypadá náramně průbojně a významně podbarvuje a podtrhavá její obsah!

Já pořád tvrdím, že rýmy typu tebe-nebe, sebe-zebe apod. nemusí být vždy považovány automaticky za podřadné, když se opentlí trochou poezie, inteligentní pointou, svižným rytmem či čímkoliv jiným, co dílo pozvedá.

divoženka1:
Miluju tyhle inspirační zdroje, byť o jednom verši, zato však skvělém! Svádějí mne si s nimi pohrát. :-)

Všichni do Říma jedem.
V reálu anebo ve snu,
sami, či s pomocí vědem.
Kdo nestih, v les nul klesnul.

...tvrdá děva z dob Říše... :-)

Ni zima není černobílá,
jako tvá chutná báseň o ní,
objímá, hladí, tiskne, líbá…
Však když ji zahřeješ, náhle roní.

„…dvě vlny v jedné řece…“
Joj, to je krásné, přece!

Vlny se spolu v proudu honí
a jedna druhou nedohoní.

Možná maj opačnou polaritu,
a tíhnou k sobě, tajně, v skrytu.

Šumějí na sebe, zatím jen tence,
těší se, až přijde interference.

A když maj ve vodě cestu volnou —
zas hupky k sobě! Slastně se prolnou.