Věční hledači světla

Jsou tu mezi námi,
duše mají otevřené
a nevinné,
jak čistě bílou stránku,
však jejich obrazy
na řasách uložené
usnuly
do věčného spánku…

V tóninách piana
tiše sahají
na tvář klavíristy,
v představách pátrají,
zda-li se usmívá,
zda v nitru křičí
a nejsou si jistí
pouhými tóny
a houslovými klíči…

V síle jazyka
nechávají si zdát
o jasu medovin,
chodívají spát
v trpkosti vín,
mysl je učí
o borůvčí
a každý den sny
z hlubiny noří,
touží
o setkání s modrou
při chutnání moří…

V zajetí nádechu
výpary lesa,
zbarvení podhoubí,
vyjasňující nebesa,
snad i trávu,
co ze země vyvěrá
a čerstvé jehličí hor
a ve vůni večera
barvu slunce
padajícího za obzor…

V hloubkách kůže
hledají
sněhový třpyt,
zrcadla ledu
a cítí tání,
nacházejí
vroucí cit,
žáry dlaní
a doteky dračí,
mají velké srdce
a nebojí se milovat
světla věční hledači…

Jen škoda že duhu
nemohou cítit,
ani chutnat,
ani slyšet…