Kolínko

Torontské počasí je extrémní. Když není mráz, je vlhké vedro. Přechod zimy na letní počasí je rychlý. Během pár dní rozkvetou sakury, stejně rychle odkvetou a chodníky jsou posypané květy, jako doma na Boží hod.

Lesk a bída.Ten název se mi vnucoval již od příjezdu do Toronta.

Ze sedla na koňském hřbetě, jsem přesedl na malé prkénko a stal se myčem oken výškových budov.

Mrazivé Toronto, s ulicemi plnými sněhu, silný vítr a boty vybělené solí.

Po návratu z ambasády a kruté informaci, že si na děti počkáme 5 let, jsem začal pátrat po někom kdo má či měl podobný problém.

Jde do tuhého. Jsme kriminálníci.

Náš děda pořád něco dělá i když už je v penzi. Jezdí na kole, lyžuje, hraje banbington, chodí na dlouhé tůry, umí hrát na kytaru, flétnu, banjo a heligonku. Babička také jezdí na kole, také umí lyžovat, chodí na dlouhé horské túry, na aerobik a jí většinou zeleninu.

Když se za mnou zavřely vrata kasáren, bylo mi dvacet jedna let. K mé velké radost tím končila i má první etapa života v které co smím a nesmím, rozhodovali jiní. Rodiče, vychovatelé v internátecha, armádní šarže.

Dvoudenní výlet do kanadských lesů.

"češtinský bonbónek" - kdo to sepsal - klobouk dolů, (musel to být velmi dobrý češtinář, asi pedagog ! )

Chlap z krátkých kalhot nevyroste.

Příběh který vyprávím jsem prožil v době kdy vlastnit telefon bylo vzácností a pojednává o tom, jak jsem bez výčitek svědomí porušil jedno z Božích přikázání.

Rychle jsem se vyléčil z jistoty, že potkat rodilého Čecha v severní Americe, je málo pravděpodobné. Při jedné z procházek krásným městem Vancouver, jsem si nemohl nevšimnout ženy, která boj s časem již prohrávala.

Stalo se, před padesáti lety. Učitelka biologie a hypnoticky krásná žena, psala na tabuli základní body z dnešní hodiny a natahovala se, jako by věšela prádlo. Díky mému jednoduchému nápadu, se mechanizmus tabulí, při její přednášce, zasekl. Tím jsem jí donutil, aby v určitých momentech, při psaní na tabuli, přešla do dřepu, či stála na špičkách, jako baletka.

Hledal jsem jakousi knihu, oči zavadily o album s letopočtem 1964. Neodolal jsem. Na první straně byla velká fotografie maturitní třídy. Dívám se na svěží tváře a jako mávnutím kouzelného proutku, jsem opět ve školní lavici.

Kdysi dávno, velice dávno jsem pracoval na horském hotelu. Řev motorů se začal v horách rozléhat až o pár let později. Dovážel jsem s párem těžkých koní zavazadla hostů a proviant. Občas mě pomáhal domovník Honzík.

S horské roubené chaloupky Honza, Pepa a Martin šli bouřkou provoněným podvečerem k blízkému hotelu kde již týden pravidelně snídali a večeřeli.

Věřím, že není člověka, kterému se v minulosti alespoň jednou nestal větší či menší trapas. Většina z nás tyto trapné průšvihy tají. Kdo by se chlubil. Je-li ale svědkem více lidí, těžko lze zabránit, aby se veselá historka nešířila všemi směry. Podobně, jako když vhodíte kamínek na klidnou hladinu rybníka.

Ano, zázraky se dějí. Příběh který budu vyprávět se skutečně stal. V šedesátých letech minulého století kdy jsem se učil být jezdcem z povolání v dostihové stáji u trenéra Truhláře. Bylo mi šestnáct let a vážil jsem čtyřicet osm kilo.