Na západ je cesta dlouhá. První část.

Když se za mnou zavřely vrata kasáren, bylo mi dvacet jedna let. K mé velké radost tím končila i má první etapa života v které co smím a nesmím, rozhodovali jiní. Rodiče, vychovatelé v internátecha, armádní šarže.
» autor: Kolínko
Vystoupil jsem v malém městečku na úpatí Krkonoš. Koleje již dál nevedly. Konečná stanice se symbolickým názvem Svoboda. Již druhý den jsem se oháněl v lese sekerou. Veškeré politické dění zaválo do horské vísky jen jako slabá ozvěna.

Vedl jsem veselí život a to až do dne, kdy mi má milovaná oznámila radostnou novinu, že čekáme potomka. Dále již následoval život podobný mnoha jiným. V přírodě si pár nejprve postaví hnízdo či vyhrabe noru a teprve poté přijdou na řadu potomci. U lidí je to ve většině případů opačně.

Po pěti letech a mnoha hodinové práce denně v restauračním zařízení, se na nás štěstí usmálo. Podařilo se najít uspokojivé zaměstnání v horské boudě velkého pražského podniku. Vrátili jsme se zpět do prostředí, kde jsme se seznámili.

Byli jsme již čtyři. Já ve funkci vedoucího, účetního, skladníka, číšníka, kotelníka, řidiče a domovníka. Manželka Alenka ve funkci kuchařky, vyučená v hotelu Alkron, čímž se ráda chlubila a při vaření si zpívala. Pro 50 rekreantům připravovala snídaně, obědy a večeře.

V náročných letech práce v restauraci, dokázala do oběda připravit šest hotových jídel a k tomu dvě polévky. Večer řadu minutkových jídel a to jen za to, že jsme tomto měli střechu nad hlavou. Ještě se uměla postarat vzorně o synka Marka a Jiřího. Peníze o nichž se říkalo, že hospodští vydělají tisíce, vtom jsme byli asi výjimka, nedokázali jsme hosty šidit.

Uspokojivé zaměstnání je slabé slovo. Náš roční příjem byl srovnatelný s platem předáka v ostravských dolech a účet za byt a stravu byl symbolický. Tím doslovný sen, ještě neskončil. Sedm měsíců v roce Alenka tančila po kuchyni aby nasytila hosty a k tomu jí pomáhala penzistka Jiřinka.

Já zastával dle potřeby funkce které jsem vyjmenoval. K tomu jsem měl auto, sněžný skůtr a nouzově krosnu. (nosí se na zádech). Po zimní rekreační sezoně následovaly dva měsíce nádherného ticha a po letní sezoně další tři. Žádní hosté. Jediné co nás z té lenivé nádhery a ranního lenošení donutilo vylézt z postele, byla školní docházka našich synů. Marka a Jiřího.


Zde by mohl zazvonit zvonec a pohádky je konec. Ale kdepak, lidská zvědavost a hloupost je nekonečná. Tři roky přeskákali po sezonách, jako voda po kamenech v řece. Konec letní sezony byl na spadnutí a závěr ukončila několika denní porada ředitelů a náměstků všech podniků podílejících se na výrobě automobilů. Po vydatné večeři se již neradili, následovala volná zábava. Alenka, které všichni říkali že je krasavice, což je pravda.

Neměla konkurenci. Penzistka Jiřinka byly jedinou konkurentkou v rekreačním objektu. Poslední večer nabral na síle a po půlnoci vypadl z okna prvního patra jeden ředitel. Má snaha školeného člena horské služby byla již marná. Příčinou smrti bylo selhání srdce. Nikoliv samotný pád.

Smutný závěr sezony odvály radostné výpravy s dětmi a přáteli po hřebenech Krkonoš a těšení se na dvoutýdenní dovolenou na Kubě. Ale kam čert nemůže, většinou prý pošle ženskou. Nejsem pověrčivý ale se zpětným hodnocením to tak mohlo být. Začalo to v posteli, kdy rozum muže je mimo a nefunkční.


“Pepku, pamatuješ náměstka Josefa z boleslavský továrny“? Nečekala na odpověď a zapálila dvě cigarety, jednu z nich mi podala a pokračovala v monologu.


„Ptal se nás kam letos na dovolenou a když jsme odpověděli že na Kubu, řekl a jéje v Montrealu je mezipřistání, a tak bude podnik hledat nové správce. V osma šedesátým jsme chtěli se ségrou utéct do Německa. Neměli jsme odvahu. Já si vždy přála žít na západě, krásný auta, obchody nacpaný zbožím a cestovat si tam může každý kam se mu zlíbí“. Poslouchal jsem její štěbetání jen na půl ucha a v hlavě se mi zpětně odvíjela konverzace s náměstkem, jemuž jsem sám sdělil, že nemáme v úmyslu emigrovat a bez dětí určitě ne.


„Josefe“, poplácal mě po zádech. „Asi nevíš, že dle Helsinské dohody, vám stát musí poslat děti do šesti měsíců“. Veškerá naše konverzace na toto téma byla čistě akademická a věřím, že i náměstek Josef o dodržování podobných smluv socialistickým státem měl stejné pochybnosti jako já. Semínko bylo ale zaseto a překvapivě vyklíčilo velice rychle. Alenka spustila při ranní kávě další monolog.


„Vypadá to, že ten socialismus zde bude ještě dlouhá léta. Pokud by to byla pravda, že děti za rodiči pošlou do půl roku, tak to bych brala. Klucí by přečkali u rodičů na statku. Mohl by jsi to nějak zjistit“. Ono se řekne zjistit, ale jak. Půjdu-li se zeptat na pasové oddělení tak se dovolená nekoná. Po několika dnech jsem se rozhodl zjistit co je na tom pravdy. Listoval jsem v telefonním seznamu a nevěřícně koukal na informaci. Spolek přátel Kanady a telefonní číslo. Nápad byl na světě.


V telefonní budce jsem číslo vytočil. Měl jsem připravenou smyšlenou historku. V telefonu se představil muž a bez přerušení mne výslech. Když jsem skončil, odpověď byla tato: Bohužel vám nemohu dát uspokojující informaci ale zavolejte na Ministerstva zahraničních věci a chtějte linku a následovalo třímístné číslo. Přeji hodně štěstí, cvak a bylo ticho.


Zhluboka jsem se nadechl, číslo Ministerstva jež mi nadiktoval vytočil a požádal o spojení na doporučenou linku. Ozval se opět muže a já vylíčil můj smyšlený dotaz: Jmenuji se Novák. Můj bratr s manželkou odletěli na dovolenou na Kubu a po dobu jejich nepřítomnosti máme s manželkou na starost jejich tři děti. Včera nám telefonovali z Montrealu, že se nevrátí a požádali o politický azyl v Kanadě. Můj dotaz je, jak dlouho potrvá, než jejich děti budou moci za nimi odletět. Manželka je z této zprávy zničená. Máme své dvě děti, takže pět dětí ve věku do šesti let.
Odpověď byla tato: Pane Novák, nemějte obavy, pokud váš bratr a jeho žena nejsou trestně stíháni, jejich dětí do šesti měsíců za nimi odcestují. S úlevou jsem poděkoval a hovor s přáním hezkého dne bez jakýchkoliv otázek skončil.

xxxx

Pilot ohlásil že za 20 minut přistaneme v Montrealu a po hodinové přestávce v letu budeme pokračovat. Bylo pozdě odpoledne 27.listopadu 1982. Když jsme se se všemi cestujícími ocitli v naleštěné letištní hale, odvedl jsem ženušku stranou. Nikdo o našem rozhodnutí nevěděl kromě jedné naší přítelkyně . Stále jsme mohli bez rizika pokračovat na Kubu. Tak co? ANO či NE! Já zpátky nechci, byla odpověď, jen mám obavy že to co nás čeká jednoduché nebudeme, ale zůstaneme. Ukázal jsem na světelnou ceduli EXIT, pod níž seděl starší muž v uniformě.


„Ty zde zatím počkej a já si jdu s pánem popovídat“, hrál jsem klidného a rázně jsem vykročil vstříc úřední osobě. Ke klidu jsem měl daleko. Zde musím upozornit, že jsem ovládal jen jedinou větu jež mě naučila naše přítelkyně ovládající angličtinu.


„Dobrý večer“, pozdravil jsem uniformovaného. „ Mé jméno je JK a chtěl bych se svou ženou zůstat v Kanadě“. Tak do písmene byl můj krátký proslov v angličtině. Úřadující nereagoval. Znovu zvolna, s co nejvýraznější výslovností opakuji své přání a zase nic. Po chvíli prohlížení jeden na druhého, uniformovaný použil telefon. Přišel letištní policista, mladý chlap ve slušivé uniformě. Krátce spolu hovořili Francouzsky. Tu řeč také neumím. Konečně se na mne policista zahleděl a něco anglicky povídal. Když skončil, opakoval jsem naučenou větu.


„I,d like stay with my wife in Canada“. Policista mne pozoroval celou věčnost.


Já vždy optimista, jsem situaci začal vidět černě. Měl jsem ještě v rukávu dost naivní výmluvu zdělit dvěma chlapům z výpravy, jež podezřele seděli na doslech, že jsem jen požádal o možnost si popovídat se švagrovou, jež po naší písemné korespondenci čeká za plentou.

S chmurných myšlenek mne probrala přátelská herda do zad a mému uchu dobře znějící, Welcome in Canada. Vyšel jsem vstříc pobledlé Alence, chytil ji za ruku a spolu jsme prošli pod nápisem EXIT.


Policista nás dovedl do malé kanceláře a několik minut telefonoval. Po delší chvíli čekání přišli do místnosti dva muži, jede v uniformě a civilista. Muž v civilu se představil a informoval mne v bulharském jazyce že český překladatel bohužel momentálně není a že se o pokusí o překlad.. Odevzdali jsme cestovní pasy. Výslech, pokud se to tak dá nazvat nebyl dlouhý. Byl jsem tázán na vzdělání, jaké je mé zaměstnání, jakou hodnost jsem měl během vojenské služby. Překvapilo mne že zpovídali pouze mně. Alenka byla po tuto dobu z místnosti vykázána.


Po skončení, překladatel, jemuž jsem celkem slušně rozuměl se zeptal jak jsme na tom finančně. Svou otázku vysvětlil tak, že v současné době nedostaneme žádnou finanční podporu, protože nejsme legální imigranti a vyřízení všech záležitostí může trvat dlouho.
Když jsem sdělil částku se kterou disponujeme, řekl že při velice skromném zacházení s penězi vystačíme maximálně čtrnáct dní.

Ptal se zdali v Kanadě známe někoho kdo by nám v začátcích pomohl. Dal jsem mu adresu jež jsem bez souhlasu švagra opsal. Byla na jeho sestru žijící v Torontu jež emigrovala před patnácti let. Dlouho listoval v tlustém telefonním seznamu a jeho sympatická tvář se po pilném hledání rozesmála. Podal mi lístek s telefonním číslem.


„Zítra vaší příbuzné zavolejte a poproste aby vám v počátku pomohla, to je pro vás v současné situaci velice důležité”. S přáním spokojeného života v Kanadě se námi rozloučil. Patří k těm, jehož jméno neznáme ale do dnešních dnů jsem mu vděční.

Welcome in Canada ještě neskončilo. Mladý muž jež mne přátelskou herdou do zad uvítal v Kanadě, nás doprovodil před letiště Mirabel, kde nás překvapil silný mráz. Pomohl naložit do policejního auta naše dvě skromná zavazadla, potřásl rukama, něco francouzsky řekl a byl pryč.

Policejní auto zanedlouho zastavilo před hotelovou budovou. Zde si nás převzala uniformovaná žena a odvedla do klasického hotelového pokoje v němž k našemu údivu chyběli dveře včetně do koupelny. Požádala nás otevřít zavazadla a odebrala veškeré „nebezpečné“ předměty. Žiletky, nůž, acylpyrin. Byla sobota pozdě odpoledne a na celém patře jsme byli sami.


Ráno po snídani kterou nám přinesli na pokoj, jsem posunky naznačil že si potřebuji zatelefonovat. Opět žena ale jiná, ukázal na telefon v chodbě. Vytočil jsem číslo ve sluchátku se ozvalo haló a příjemný ženský hlas se představil. Vylíčil jsem v krátkosti kdo jsem, příbuzenské vztahy a v jaké situaci se momentálně nacházíme. Bez zaváhání jsme byli pozváni do Toronta. Ještě mně požádala zdali by mohla mluvit s některým z úřadujících.

Zamával jsem na dozorčí a obě si chvilku povídali. Byla neděle. Ven jsme nesměli a tak jsme nudu hotelového pokoje krátili sledováním TV přestože jsme nerozuměli jediné slovo.


V pondělí ráno nás policejní auto vezlo zpět na letiště Mirabel. Neměli jsme nejmenší ponětí proč. Nedaleko letiště auto zastavilo u několika patrové budovy. Tentokrát nás policisté předali i s větší obálkou starší ženě, jež nás potěšila češtinou.
Venku byla krutá zima a tak jsme spěšně vešli do velké haly. Zde jsme se dozvěděli, že paní je naše překladatelka a jsme v budově soudní. Paní mne krátce informovala. Až předstoupím před soudce, dá vám několik otázek a na základě vašich odpovědí povolí či ne vaši žádost o trvalý pobyt v Kanadě. Když překladatelka viděla, že jsem lehce pobledl, upokojila mne prohlášením, že osobně nezná případ že by soudce žádost zamítl . Je to jen mezinárodní diplomatická rutina“. Rutina ne rutina, dobrou půlhodinu mne pan soudce zpovídal.

Ptal se, zdali mě bylo bráněno chodit do kostela. Odpověděl jsem že jsem křtěný katolík jež do kostela nechodí, ale neznám nikoho komu by v tom bylo bráněno. Další otázka jež si pamatuji, byla zda jsem byl politicky perzekuován odpověděl jsem, že nepřímo, že mi bylo bráněno soukromě podnikat a že si s manželkou plánujeme otevřít svou restauraci.

Dodnes mám pocit, že se soudce bavil. Což mi potvrdila i paní překladatelka.
Věděla, že pojedeme do Toronta. Pomohla nám proměnit americké dolary na kanadské a dala nám praktickou radu, že taxi na autobusové nádraží stojí pět dolarů a popřála mnoho štěstí a zůstali jsme před letištěm sami.
Taxi stálo šest.
Tipů: 0
» 08.04.20
» komentářů: 3
» čteno: 396(6)
» posláno: 2


» 08.04.2020 - 12:14
Guanti Rosi
Milý Kolínko, děkuji ti za tuto povídku. Moc ráda jsem si ji přečetla a drobné chybky v textu mi rozhodně nevadily (dělám je taky :O)), ale hlavně, do Kanady v roce 1967, tedy ještě před ruskou okupací, utekl můj strýc, bratr mámy. Vydal se tenkrát jako do Rakouska na jakousi výstavu a už se prostě nevrátil. Já ho poznala až v roce 1987, kdy mu bylo umožněno přijet k nám na návštěvu, do té doby jsme si jenom psali. Hodně mi pak povyprávěl, ale díky tvé povídce si ty nelehké začátky v cizí zemi a bez znalosti jazyka umím víc představit a hluboce před tebou a podobnými smekám. Přeji hodně štěstí, zdraví a ať tě ani teď ta kuráž, odvaha a lidský důvtip neopouští. :O) ST
» 15.04.2020 - 11:26
Hledám opraváře mích češtinářskách chyb. Nikdy jsem v tom nebyl jednička. Mám přítelkyni slavnou spisovatelku. Nemám odvahu ji s tím otravovat. Dříve to dělala. Přátelé co píší jí posílají ne desítky ale stovky příběhů posuď, co tomu říká. Sami víte ci je zde ke čtení a každý by chtěl vědět posudek. To nejde. Marně jí nadávám a tak píši jak umím. Jsem v Kanadě 40 let.
» 15.04.2020 - 11:31
Hazentla
Kolínko: jde to tady přímo na Libresu - https://www.libres.cz/koncept_vlozit/
:-)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Bella Coola | Následující: Náš děda
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
online
1 skrytých [1]


© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.