Na západ je cesta dlouhá...VII

V restauraci kde jsem večer pracoval byla dobrá parta. Kuchař Milan byl třicetiletý pořízek a pocházel z Bratislavy. Ve svém řemesle byl skutečný mistr. Jako většina kuchařů, které jsem měl možnost poznat, si rádi popil a Milan nebyl vyjímka, byl také beznadějně zamilován do naší pohledné barmanky Brigid z Německa. Jedno ráno, když přišel pozdě do práce, líčil Alence noční flám.

“Alenka moja, ja som sa včera tak zrubal, že ak mi ujelo metro , tak som išiel domov po tych kolejach za tym vlakom”. Milan má štěstí z prdele, jak o jeho flámech říkal druhý kuchař Libor.

Libor byl vyučený brusič skla a na svůj útěk se doma pečlivě připravoval. Koupil si učebnici angličtiny pro samouky, kterou se naučil téměř nazpaměť. První plánovaný pokus o opuštění republiky, přejet z Jugoslávie do Itálie nevyšel. Vrátil se a znovu pilně studoval učebnici angličtiny pro samouky.
Po roce jel opět do Jugoslávie . Tentokrát mu plán vyšel. V Itálii na Kanadské ambasádě, svou žádost o trvalý pobyt suverénně přednesl plynou angličtinou. Úředník mu nerozuměl jediné slovo. Libor ruční znakovou řečí nakonec požádal o papír a svou žádost napsal. Napsal jí bezchybně a úřadovi se nad tím údivem rozzářila tvář. Libor se naučil z učebnice pro samouky vyslovovat anglická slova tak jak se píší ale psal bezchybně.

Libor byl v Torontu již 5 let a do kuchařiny jej zaučil bývalý kuchař Franta. Do špásování s láskou se Libor zaučoval se servírkou Janet z Anglie. Do Kanady přijela se svým mužem jenž se chtěl stát spisovatelem. V Quebeku u jezera pronajali dům. Muž hodlal napsal slavný román. Když došly peníze, došlo ke sporům a každý šel svou cestou. Janet se vydala do Toronta. Na Angličanku byla mimořádně pohledná. Ochotně mi namluvila na kazetový magnetofon mnoho stránek s angličtiny a já se z toho učil. Švagrová Jana když mě slyšela mluvit s Jefem, moc se divila, odkud mám britský přízvuk.

V restauracích byl zvyk, že v “mrtvých” odpoledních hodinách se hosté lákali na happy aur, takzvanou šťastnou hodinu, kdy bylo pivo či alkohol za poloviční cenu. V Ontariu byl zákon že host nedostal alkoholový nápoj pokud si neobjednal něco k jídlu. Zákon se obcházel jednoduše. Hostům se podává vždy něco malého k zakousnutí, jako pozornost podniku. Parta Čechoslováků tento čas plně využívali a vždy bylo několik stolků obsazeno.
Odpoledne bývala Alenka v kuchyni sama a připravovala pro tuto příležitost meatbols. Malé masové kuličky, na vrchu kousek papriky, či okurky a v každm párátko. V počtu dvanáct byli narovnány na malých talířcích. Pootevřela dveře do restaurace a ujistila se, že stůl Čechů, Moravanů a Slováků je plně obsazen. Poskládala přibližný počet talířků na větší plato a odešla ještě do zadní části kuchyně k zrcadlu, zkontrolovala celkový vzhled. Uhladila zástěru, natočila se zprava, natočila se zleva.

Věděla že se líbí a na komplimenty téhle bandy chlapů jak je nazývala, byla již zvyklá. Z kuchyně do restaurace byli praktické dveře, zvané lítačky. Servírka Janet s plnou náručí talířů se vždy před dveřmi pootočila, do dveří strčila rázně bokem a půlobratem vplula do kuchyně. Stejným způsobem z kuchyně odcházela. Alenka měla jinou metodu. K dveřím se otočila zády a krátkým úderem zadku do nich strčila, když se naplno otevřely, půlobratem vplula do sálu. Tak i dnes s vážnou tváří, vdané ženy, jako by chlapy neviděla, neslyšela, provedla onen úkon a položila plato na servírovací stolek.

“Alenko, co si nám dnes připravila dobrého”, ozval se někdo od mezinárodního stolu česky. Majitel Stiv Rivaj na personálu přísně vyžadoval, aby se před hosty nemluvili rodnou řečí.
Alenka vzala do ruky tři talířky s ozdobenými masovými kuličkami, položila je na stůl a pronesla nezapomenutelnou větu, která ji na dlouhý čas proslavila.

“Gentlemen, these are meatballs for happy whores”.