Na západ je cesta dlouhá. Druhá část

Po příjezdu do Toronta se o nás švagrová Jana starala jako o vlastní. Povídali jsme si dlouho do noci.
Jana opustila rodné Čechy krátce po příchodu “osvoboditelů” v roce 1968. Ve Vídni si vystála frontu u kanadské ambasády a za dva měsíce odletěla do Toronta. Bylo jí 18 let.
Pracovala v jakémsi nóbl salonu kde dámám malovala obočí, nechtíčky, plácala na obličej všelijaké masky. Třetí den našeho pobytu pod jejími křídly přinesla z práce 150 dolarů, že nám to jedna zákaznice posílá. Nebyl jsem u toho, ale mám dojem že náš příběh dámě vylíčila velice tragicky.

Obvolala několik českých přátel a díky tomu Alenka se již čtvrtý den začala pracovat v restauraci Café La poix, jež vlastnil Steve Rivaj původem Slovák. Restaurace byla nóbl a personál byl Československý mix. Výjimkou byli tři zaměstnanci. V baru prsatá Němka jak když jí vymaluje. Na place děvče z Angie a v kuchyni umýval nádobí čínský student jakési univerzity. Pro mne práci neměli. Číšnické povolání jsem ovládal slušně. Pracoval jsem ještě coby svobodný, jako vrchní v jedné restauraci ve Špindlerově Mlýně. Německy jsem se v restauraci domluvil, ale anglicky jsem zna jen to větu o které jsem se již v minulém vyprávění zmínil.

Toulal jsem se coby nezaměstnaný ulicemi velkoměsta, vodil na procházku Jany pejska. Jeff se setkával s uměleckou smetánkou a tak jsme byli po otevření výstavy umělců pozvání k jednomu z nich. Obýval první patro jakési továrny. Byla to obdélníková hala velká jako hokejové hřiště, plná sedacích souprav, všelijakých zákoutí, cihlových přepážek, stolů, stolečků, všude plno obrazů, i jen opřených o stěnu. Na velkém stojanu byl i několik čtverečních metrů veliký rozpracovaný obraz. Hostů bylo snad přes padesát. O pití nebyla nouze. Po točitých železných schodech se vyšlo na plochou střechu. Zář rozsvícených mrakodrapů kam jen oko dohlédne. Otočil se k nim zády a byla mi nabídnuta jiná scenérie. Překvapila mne tma, ve které jako na obloze blikali stovky světýlek a k tmavé obloze se vypínala přes 500 m vysoká věž zvaná SN Tower, Jezero Ontario ve své noční kráse osvětloval měsíc v úplňku.
Občas mi někdo nabídl potáhnout z velice tenké cigarety jež měla zvláštní zápach a já úplně zapomněl, že jsem přišel s Alenkou, Janou a Jeffem.

Asi po třech týdnech nás Jana informovala, že pokud nájemce bytu, Češka Hana po interview s námi bude spokojená, můžeme v jejím bytě bydlet, jelikož odjíždí na tříměsíční praxi do Švýcarska studovat jakýsi nový rentgen. Paní Hana byla spokojená a mi se přestěhovali do perfektně zařízeného bytu s tím, že po dobu nepřítomnosti platíme nájem my.

Pohodlí bytu zesílilo stesk po dětech. Alenky rodiče chlapce měli v opatrování a naše písemná zpráva zůstat je šokovala. Informovat je o našem plánu jsme neměli odvahu. Zavolal jsem na ambasádu v Montrealu a domluvil schůzku. V polovině prosince v den naší cesty zpět do Montrealu silně chumelilo. Autobus byl z poloviny obsazen a řidič jak jsem z gest vyrozuměl odmítal jet.
Na sedadlo usedl jiný řidič. Jízdy které jsme byli svědky, zůstane v mých vzpomínkách na celý život.
Byl to profesionál profesionálů. Na dálnici jsme nepotkali auto. Ani v protisměru. Nikdo si netroufl v takové sněhové vánici ani nastartovat auto. Dálnice nebyla prohrnutá, pan profesionál jel jako by silnice byla suchá, bez jediného problému až na tu stanici autobusů odkud jsme před pár týdny odjeli.
Jediné co jsem dokázal, místo potlesku pilotovi při přistání letadla, poklepal jsem pilotovi autobusu na rameno a nabídl jsem mu ruku. Potřásli jsme si rukou beze slov. Kdo umí ten umí.

Na ČSSR ambasádě se k nám chovali jako bychom někoho zabili. Schůzka trvalo velice krátce. Mrazivá informace byla, že další možná schůzka jednání o sloučení rodiny je za 5 let. Doporučujeme vám se vrátit. Můj dotaz o mezinárodní dohodě, byl vysvětlen takto: Pane, v nepřítomnosti jste vy a vaše žena byli odsouzeni k odnětí svobody na 2 roky pro nedovolené opuštění republiky a zanechání dvou dětí. Jste v trestním stíhání, nesplňujete podmínky Helsinské dohody.

Sníh již nepadal když jsme vyšli s oné malé budovy. Alenka plakala a mezi vzlyky stále opakoval Pepo to nemyslí vážně.